Malý princ je nejznámější dílo Antoina de Saint-Exupéryho a zároveň jeden z nejznámějších pohádkových příběhů vůbec. Většina z nás Malého prince četla ještě jako děti, spoustu symbolů a metafor jsme však pochopili až jako dospělí. Osobně však neznám nikoho, kdo by Malého prince nečetl a neměl k němu vřelý vztah. Z tohoto předpokladu zřejmě vycházeli i v Laterně magice, když se rozhodli příběh Malého prince zařadit na repertoár.
Režie nejnovější inscenace Laterny magiky se tentokrát ujal slovutný a svébytný Vladimír Morávek. Jeho divadelní adaptace mě vždy bavily pro velké množství nápadů a postav, které nepostávají nečinně na jevišti, ale využívají všech možných divadelních prostor. Ano, byla jsem svědkem i představení Betlém, které začínalo venku a jeden z herců k divákům promlouval ze střechy divadelní budovy.
Že tedy bude spojení Vladimíra Morávka a Laterny magiky (s jejími technologickými možnostmi) ideálním spojením, které vytvoří neobyčejnou podívanou, jsem nepochybovala. A opravdu tomu tak bylo. Celé představní bylo prostoupeno náročnými projekcemi, jejichž složitost jsem si ani přes rozhovor s jejich tvůrcem, Šimonem Koudelou (rozhovor najdete zde), nedokázala představit. Musím smeknout, neboť nešlo o jednotné velké projekce, ale projekční plocha byla rozkouskována do mnoha dalších a v každé se objevoval trochu jiný obraz. Mravenčí práce.
Kromě projekcí jde v inscenaci i o spojení tance, herectví a zpěvu. V tomto ohledu zůstává Morávek věrný principům Laterny magiky, která chce vyprávět příběh skrze multimediální prostředky a jejich interaktivní propojení právě s tancem a herectvím. V první vlně nesmím opomenout ani kostýmy, zvláště Malých princů, které věrně kopírovaly předlohu. Modrý kabátek s hvězdami na ramenou a žlutá rozevlátá šála jim velmi slušely.
Příběh samotný, tak jak mi byl podán, mě nutí k zamyšlení. Přestože byl odvyprávěn a zahrán tak, jak je i v knize, získala jsem neodbytný pocit, že Morávek se snaží akcentovat spíše postavu pilota než Malého prince. Malý princ sice vypráví o svém putování a co kde zažil, více jsem však vnímala pilotovu dějovou linku, která se věnovala jeho ztenčujícím se zásobám vody a jeho hasnoucí naději, že bude nalezen a zachráněn. Ponurost situace zvyšovala ještě přítomnost Paní Temnoty, postava v zásadě typická pro Morávkovy hry.
Poněkud rozpačitá jsem byla i z Dominika Telekyho, který představoval jednotlivé obyvatele planety. Avšak jelikož všichni ti, které Malý princ při svém putování potkal, byli směšní, žalostní, politováníhodní a tak trochu protivní, je dobře, že obdobně na mě působil i Dominik Teleky ve svých rolích.
Ač příběh samozřejmě dobře dopadl, odcházela jsem z hlediště s pocitem, že ona pohádkovost se kamsi vytratila. Představení mi přišlo ponuré a smutné a kakofonie zvuků a obrazů v půběhu této myšlence jen napomohly. Ale co když o tomto Malý princ nakonec je a já si celou dobu jen namlouvala, že jde o rozmilou pohádku o malém hošíkovi, který měl růži a potkal lišku?
Svůj názor na inscenaci vám předkládám nyní, ale rozhodně mám ještě mnoho o čem přemýšlet.
Divadelní hra: Malý princ
Scénář: Petr Oslzlý, Vladimír Morávek
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Zbyněk Matějů
Dramaturgie: Lucie Němečková
Choreografie: Libor Vaculík
Kamera: Matěj Cibulka
Projekce: Šimon Koudela
Hrají: Petr Batěk, Kryštof Racek / Šimon Veitz, Sebastian Vopěnka / Fabián Povýšil, Jaroslava Pokorná, Eva Vrbková, Isabela Smečková Bencová, Dominik Teleky, Kryštof Mende / Martin Šemík, Jan Vokrouhlecký / Samuel Stříbrný, taneční soubor Laterny magiky
www.laterna.cz
