Otvírání studánek Alfréda Radoka aneb Jak se v Čechách za soudruhů likvidovalo umění

Letošní sezóna v brněnském Národním divadle se pomalu blíží ke konci a činoherní sbor mi zřejmě záměrně ubližuje. Otvírání studánek je schizofrenní hra, kterou by pohromadě udržel možná právě Alfréd Radok. Ale J. A. Pitínskému se to nedaří.

Otvírání studánek Alfréda Radoka přivádí na brněnské jeviště neobvyklý koncept divadelní činohry, na kterou navazuje hudební kantáta doprovázená tanečním vystoupením. Obě části jsou úzce provázané. Hra vypráví pohnutý osud otce Laterny magiky a vysvětluje její vznik provázený velkým úspěchem. Zlomovým bodem představení je právě uvedení Otvírání studánek v pražské Laterně a konflikt s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým. Od té doby jde s Alfrédem všechno z kopce. Odchází do exilu ve Švédsku, aby později umřel na nachlazení při cestě vlakem do Rakouska, když odmítá dopravu letadlem, které by přelétalo nad Československem. Následující Otvírání studánek na hudbu Bohuslava Martinů působí jako hold režisérovi a realizace jeho myšlenky, tenkrát tak nevybíravě potlačené.

Fajn. Nápad je to skvělý. Problém nastává ale už v okamžiku, kdy v dlouhé hře přestávka přichází až s jejím koncem, v momentě Radokovy smrti. Divák zpracuje své emoce, dá si mírně oschlý chlebíček a opět jako nepopsaná tabule usedá a sleduje dvacetiminutové hudebně-taneční představení, od kterého se už stihl zase distancovat. Když při závěrečné děkovačce přiběhnou herci, rozpomíná se, komu a proč vlastně tleská. Intenzivní představení jsou jako koitus. Nepřerušíte je v nejlepším a nevydáte se na čtvrthodinovou procházku, abyste pak zase radostně pokračovali.

Hereckým výkonům nemám co vytknout. Manželé Radokovi v podání Dušana Hřebíčka a Evy Novotné se do příběhu obuli a byli excentričtí, tragičtí a vzájemný vztah jim uvěří i skeptik. Komunističtí pohlaváři byli groteskní a zároveň naháněli strach.

Scéna byla příjemně jednoduchá, jak je v Národním divadle u novějších her zvykem. Postava Marie Radokové vystřídá v průběhu hry několik šatů a jedny jsou víc šik než druhé. Stejně tak sbor mladých slečen byl oděn na jedničku.

Taneční vystoupení bylo skvělé. Tolik elánu skloubeného s hudbou Martinů opravdu působilo jako vítání jara. Oba tanečníci, Lucie Matoušková i Jan Razima, ukázali, co v nich je a bouřlivý potlesk ve finále si opravdu zasloužili. Jediným rušivým prvkem bylo broukání si dirigenta spolu se sborem, ale to mám z toho, že se vždycky cpu do předních řad.

Jedná se o hru, kterou by měl každý zažít na vlastní kůži, protože nabízí divákovi tolik podnětů. Věřím, že každý v sále si s sebou odnášel odlišné dojmy. Přesto ji šlo uchopit zručněji a lépe.