Divadelní recenze: Běží liška k Táboru… a pak ještě až do Krumlova

Otáčivé hlediště v Českém Krumlově vzbuzuje u mnohých ambivalentní reakce. Ačkoli se jedná o unikát, mnohým vadí jeho údajná ohyzdnost, která není kompatibilní s okolní krásou přírody. I přes toto občasné frflání, jež se tu a tam ozve, stojí otáčivé hlediště v Českém Krumlově dál a každé léto nabízí pestrý program divadelních představení, která stojí za to vidět už jen kvůli té atmosféře. Jednou z letošních premiér byla opera Příhody lišky Bystroušky v režii dvojice Kukučka-Trpišovský, které známe pod značkou SKUTR.

Operu napsal v roce 1924 Leoš Janáček na motivy prozaického příběhu Rudolfa Těsnohlídka o vychytralé lišce. Rozhodl se jí však dát jiný, pochmurnější ráz a liška Bystrouška tak v druhé půli umírá. Lidský svět se zde prolíná se zvířecí říší a pokud není člověk s operou seznámen detailněji, může jej to chvílemi poněkud mást. Na druhou stranu, jedná se o vedlejší postavy, linka lišky Bystroušky a jejích příhod je jasně čitelná.

Opera je velmi hudební, naskytuje se tak prostor vyplnit „prázdná“ místa, v nichž se nezpívá, nějak jinak. Liška Bystrouška v Českém Krumlově je proto částečně i tanečním divadlem, o což se postaral baletní soubor Jihočeského divadla. Opera, byť psaná na motivy prózy, tím pádem dostává poetický ráz. Hudebního nastudování se ujal dirigent argentinského původu Mario De Rose. V prostorech otáčivého hlediště je jeho práce o dost náročnější, neboť orchestr není vidět a zpěváci se tak orientují pouze dle jeho gest na monitoru. Dirigent, orchestr i zpěváci si s tím však poradili na výbornou.

Postava Lišáka je psána pro mezzosoprán, tedy ženu, režiséři se nicméně rozhodli pro mužného Lišáka a přetransponovali roli pro tenor. Musím uznat, že Lišák Petera Račka mě zaujal ze všech nejvíce, takže to nejspíš byl krok správným směrem. Ivana Rusko jako Bystrouška předvedla také parádní výkon, a to i ve chvíli, kdy zakopla o vlastní ocas – tedy šlápla si na dlouhou hedvábnou šálu, která měla ocas představovat – a téměř upadla. Její herecký výkon pak už jen doplňoval celkový pozitivní dojem.

Vedle tanečních a hudebně-pěveckých prvků zaujala i komická postava nemírně opilého králíka. V této roli se představil Pavel Klenka a musím říct, že jsem mu ji celkem (ne)záviděla. Králík se většinu času válel po zemi mezi vypitými láhvemi, případně musel být svědkem tokání mezi Liškou a Lišákem. Jeho klauniádě tleskali diváci stejně nadšeně jako krásně zazpívané árii Ivany Rusko.

Se scénou to měl Jakub Kopecký tentokrát o něco jednodušší, jelikož park, v němž se otáčivé hlediště nachází, je scénografií sám o sobě. Ačkoli možná právě naopak – místo jedné celistvé scénografie musel Jakub Kopecký vytvořit několik menších, rozmístěných různě po parku. Na první pohled byl patrný Kopeckého rukopis – pokoje a neony, bílá barva a čisté linie. O stromy se tentokrát postarala příroda. Nadchnul veliký měsíc přivezený na kole. Kostýmy měl protentokrát na starosti Marek Cpin, který si nezaslouží nic než chválu. Nejvíce pobavil elvisovsky-punkový vzhled namistrovaného kohouta a šedesátková slepice, která by z fleku mohla hrát jednu z naivek v Rebelech. Zkrátka jakou ženu si představíte pod pojmem slepice? Tuhle! Skvěle vystiženo. Lišák s kroužkovými pesíky byl vzorem elegance a gentlemanství, sufražetická liška se naopak po parku proháněla v kalhotovém kostýmu a čepici.

Příběhy lišky Bystroušky v režii SKUTRů, ač i zde je téma smrti a zmařené lásky mezi liškou a lišákem, nepůsobily tak bolestivě jako například Evžen Oněgin. I když příběh vlastně skončí špatně, roj malých liščat nás od smrti odvede zpět k novému životu.