Pygmalion: Když vyrazí Grammar nazi do divadla

Že vám Pygmalion, nejslavnější hra G. B. Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu, nic neříká? A co My Fair Lady – muzikál s rozkošnou Audrey Hepburn? Lepší? A přitom My Fair Lady vznikl právě na motivy Shawovy hry. Pygmalion, napsaný v roce 1912, se nejprve objevil na divadelních prknech ve Vídni, Berlíně a Praze! Až v roce 1915 byl uveden na domácí půdě autora, v Londýně, kde okamžitě hra vyvolala veliký poprask. Nyní se na pražské scéně objevuje opět, v Divadle na Vinohradech.

Jestli mě něco nebaví více než filmy, jsou to muzikály. A přesto, My Fair Lady je pro mě jedním z nejpovedenějších filmů, a tak se bohužel nemůžu ubránit srovnávání vinohradského počinu s filmem George Cukora. Vinohradské divadlo se pečlivě drží příběhu, i kostýmy užívá dobové. Jediná škoda je, že moje oblíbená scéna z dostihového závodiště zde probíhá v přijímacím salonu paní Higginsové, přicházíme tak o onu skandální a šťavnatou repliku „Come on, Dover! Move your bloomin‘ arse!“ (Pohni, Dovere! Hejbni tou zatracenou prdelí!), kterou vykřikne křehká a krásná Liza ve chvíli, kdy její dostihový favorit poněkud zaostává.

Ku cti vinohradské inscenaci je i to, že se drží Shawovy předlohy a nemá potřebu, podobně jako film, vyplňovat děj zpěvy. Zpočátku mi bylo líto, že Higginse nehraje Tomáš Töpfer, neboť jeho elegancí zabarvený hlas by mi k profesoru fonetiky seděl lépe. Nicméně posléze jsem musela uznat, že hlas nehlas, role distinguovaného Pickeringa mu sedí více a Higginsovo neurvalé grobiánství by mu, na rozdíl od Jana Šťastného, nikdo příliš nevěřil. Za nejlepší výkon však považuji ten Libuše Švormové, která ztvárnila Higginsovu matku. Dámu, která je britštější než britská královna a vše komentuje věcně a suše. Přitom ale zároveň vždy tak usadí svého nezdárného syna, že celé publikum doslova řvalo smíchy. A přitom stačilo říct jediné slovo a nehnout ani brvou. Navíc se Higgins v přítomnosti matky se svým „Ale mááti…“ měnil v malého kluka, trucujícího, že není po jeho. Tyto scény považuji za nejlepší z celé hry.

Co mi naopak přišlo líto, že si tvůrci víc nepohráli s jazykem. Líza Doolitlová (Šárka Vaculíková) zpočátku vydává povětšinou neartikulované vytí a pokud už dodá zvukům i podobu slov, jsou nesmyslná. Přece „kupte si ytičku vod chudej olky“ nikdo neříká, ytičku a olky. Takhle nikdo nemluví. Teda aspoň doufám… Uvítala bych, kdyby Lízina řeč než vynecháváním souhlásek v místech, kde to nedává smysl (naopak Brýen smysl dávalo), byla prodchnuta výrazy z nářečí či slangu, klidně bych sáhla i do brněnského hantecu. Také Higgisovy výrazy občas ulítly od jinak spisovného projevu.

Těžko může vyčítat Líze použití slova odkráglovat, když sám se pak rozčiluje, že na té holce „makal“ půl roku a v žádném případě to teď nevzdá. A paní Pearsová. Proč tato profesorova hospodyně svěřepě oslovuje svého zaměstnavatele „Pane Higgins“? Oslovování prvním pádem považuji za jeden z největších, a bohužel také velmi rozšířených, nešvarů české mluvy. Zkrátka po jazykové stránce mě hra uspokojila jen velmi málo. Aneb Grammar nazi v divadle…

Na závěr musím říct, že i když během první půle narůstala má skepse a měla jsem pocit, že sleduji repliku My Fair Lady, jen bez písní, v druhé polovině mě už hra vtáhla a smála jsem se spolu s ostatními. Divadlo je totiž krásné v tom, že herci mohou přehánět a přehrávat a nikomu to nevadí, naopak to k divadlu tak nějak patří. To dokazuje například postava Dennyho Ratajského. A navíc tohle je opravdu skvělá hra, za což přísluší hold G. B. Shawovi. Takže ano, pokud si místo návštěvy této inscenace doma pustíte My Fair Lady, nevadí. Ale pokud na představení zavítáte, chybu také neuděláte.