RECENZE: Tři sestry jsou na jednu švagrovou stále málo

Legenda praví, že k napsání Tří sester inspiroval Čechova Jára Cimrman. Oním slavným výrokem „A není to málo, Antone Pavloviči?“ se ze dvou sester staly rázem tři. Zajdete-li však na představení této inscenace do Národního divadla, získáte dojem, že ani celá armáda sester by se nedokázala postavit své švagrové a svému osudu. Ale nepředbíhejme…

Čechovovo drama se stalo první premiérou nové sezóny Národního divadla. Jak jsem o Čechovových dramatech napsala již tolikrát, nedají se číst, ale dá se na ně koukat, dojde-li k jejich zinscenování. Toto provedení není výjimkou. V průběhu hry opět ztratíte dojem, že hra nemá žádný děj a necháte se pohltit vnitřními životy a pocity tří žen, které jsou každá naprosto odlišná a přece jsou sestrami.

Touha vrátit se do Moskvy nejvíce spaluje nejmladší Irinu. Olga a Máša už vypadají smířené s tím, že se ze vsi nikdy nehnou, možná o to ani nestojí. Na oko však provolávají ono věhlasné „Do Moskvy, do Moskvy!“ spolu s Irinou, aby prodloužily její naivní mládí. Samozřejmě však nic netrvá věčně, a tak i Irina prozře a zjistí, že ne každá touha dojde naplnění.

Daniel Špinar, který je režisérem této inscenace, měl šťastnou ruku při výběru hereček. Tereza Vilišová jako Olga, Jana Stryková jako Máša (v alternaci s Janou Pidrmanovou) a Veronika Lazorčáková jako Irina jsou perfektními představitelkami. Tak skvělými, že když je obraz věnován jiným postavám, přistihla jsem se, že nechápu, proč je jim věnován takový prostor, místo toho, abychom se neustále věnovali hlavním hrdinkám. Tím však nechci snížit výkony dalších herců. Jen postavit na piedestal tyto. Ostatně Magdalena Borová svou roli Nataši, manželky Andreje a švagrové Olgy, Máši a Iriny, zvládla s bravurou.

Její postavu bych popsala jedním slovem: Matka. Slyšeli jsme o nich všichni – Matky s velkým M, pro které na světě neexistuje nic než jejich ratolest a které vysedávají v (nejen) karlínských kavárnách, kde vesele švitoří s dalšími Matkami a své děti nechávají ladem, aby podrážely nohy číšníkům. Ty Matky pak sjedou za neschopnost a ladně odcházejí s vědomím vlastní důležitosti, neboť ony jsou Matkami. Tak přesně taková byla Nataša Magdaleny Borové, která veškeré dění a životy ostatních přizpůsobovala režimu svých dětí. Irinu tak vystěhovala z jejího pokoje, Olgu donutila vyhodit služebnou a Mášu nadobro vystrnadila z domu. Poněkud otravnou postavičku představoval Solenyj (Igor Orozovič), jehož chování by se dalo popsat jen jako totální trapno.

Inscenace byla pojata v duchu grotesky, čemuž odpovídalo i líčení. Nabílené tváře a výrazně namalované rty připomínaly Voskovce a Wericha. Vlasy ruských důstojníků působily jako ostříhané podle hrnce. Kostýmy Evy Jiřikovské byly střízlivé (pomineme-li Natašin nevkus) – muži ve vojenských uniformách, dámy v šatech pastelových barev. Střízlivě působila i scéna samotná, která nejvíce připomínala přijímací pokoj. Nad vším se tyčil nápis Ну, погоди! (Jen počkej!, převzaté ze známého sovětského animovaného seriálu). Otázkou je, co měl vyjadřovat – vlkovo výhružné Jen počkej, zajíci mi sem příliš nesedělo, možná spíše výsměšné Jen počkej!, není však na co čekat.

Moskvy se Irina nikdy nedočká. Nechyběly ani závěsy, jimiž se postavy snažily projít stejně, jako se Bernard Black snažil dostat z Franina obchůdku. Uvidíme, zda toto bude do budoucna poznávacím znamením Špinarových her podobně jako světelné meče a barevná světla. Zatím těžko soudit, neboť kromě Tří sester toto splňuje jen Sen noci čarovné. Brzy nás však v jeho režii čeká dramatizace Pýchy a předsudku, tak uvidíme.