Úklady a láska: „Já s ním šťastná být nemohu, ale ty nesmíš!“

Úklady a láska, jedno z děl období Sturm und Drang, kdy bylo módní hlavní hrdiny nechat zamilovat se – samozřejmě nešťastně – a pak je poslat na smrt. Drama Fridricha Schillera z roku 1784 v tomto netvoří výjimku. Lásku mladých milenců znepříjemňuje nejen stavovský rozdíl, ale i intriky mladíkova vysoce postaveného otce a jeho nohsledů. Německé variace Romea a Julie se v plzeňském divadle ujal slovenský režisér Marián Amsler, který však české divadelní scéně není neznámý, ba právě naopak.

Milostný trojúhelník Ferdinanda, Luisy a lady Milfordové zničí život všem třem. Luisu zničí bezmoc, Ferdinanda žárlivost a lady její vlastní hrdost, kvůli které nepřijme nabízené zboží „z druhé ruky“. Zmařené životy však zasáhnou i ostatní – Ferdinandovy a Luisiny rodiče, Ferdinandova soka v lásce i služku lady Milfordové.

Úklady proti lásce se tak vymstí všem bez rozdílu. Smutná a citově vypjatá inscenace. A tím spíš blízká i dnešnímu divákovi. Lásku, které brání rozdílný původ, dnes asi zažije málokdo, úklady nám však cizí rozhodně nejsou, ať už jsme oběti, nebo sami pletichaříme.

První, co během představení zaujme, je jednoduše řešená scéna – stříbrné stěny, které na začátku zdobí pouze paroží, postupně se však plní písmem a mění se v dopisy a vzkazy určující další osud hrdinů. Zbytek tvoří již jen pár hnědých sedacích kostek, případně lustr. Strohá a nepřeplácaná scénografie budí sympatie a neodvádí pozornost od hereckých výkonů.

Protože herecké výkony, to je opravdová pastva. Klára Krejsová coby Luisa mě sice nenadchla tak, jako když jsem ji viděla v roli Kateřiny v ústeckém Zkrocení zlé ženy, celé hře však stejně dominuje dvojice Stránský – Rychlý jako otec a syn, kteří se neštítí proti sobě pozvednout ani zbraně. Jejich vyhrocené hádky ohledně Ferdinandovy a Luisiny budoucnosti podkresluje scénická hudba, která sebe samu doprovází brnkáním na divákovy rozechvělé nervy. Ferdinand odmítá vzdát se své Luisy, raději zemře.

Otec proti němu pozvedá zbraň a syn před ním hrdě klečí a s rukama v bok vzdorovitě čelí svému otci. Po chvíli však nastává změna, postoj zůstává stejný, jen ruce se přesouvají z boků na stehna a rázem vzniká dojem rostoucí nejistoty. Co když je otec opravdu schopen jej chladnokrevně zastřelit za jeho neposlušnost vůči rodičovské vůli? Ostatně, jako ministrovi a nejbližší vévodově osobě by mu to prošlo. A bůh ví, co cestou na svou pozici zlého již vykonal…

Bohužel pak nedává moc smysl chvíle, kdy po všech intrikách, úkladech a snaze rozvrátit šťastný pár přichází otec opět za Ferdinandem, aby mu řekl, že si vše rozmyslel, a že mu jeho lásku schvaluje a přeje mu ji. Tato scéna je jedno velké Cože?, protože nejsou vyjeveny okolnosti. Myslí to upřímně?

Co však jej přimělo změnit názor? Zvlášť poté, co jeho intrika zafungovala a již vše probíhá přesně dle zloplánu? Nebo jde o další úskok a přetvářku, která má jeho syna jen ještě více zatvrdit, neboť dělá vždy přesně pravý opak toho, co chce jeho otec? Divák si musí domyslet sám.

Na konci jsou pak samozřejmě všichni rozmrzelí z toho, jak daleko to došlo a co způsobili, opravdu skoro jako Montekové a Kapuleti. Zkoprněle hledí na dvě zhroucená těla bez života a opona padá…