Recenze: Když ptáčka lapají… je Kameňák na divadelních prknech

Po fenomenálním dvacetiletém úspěchu proběhla ve Vinohradském divadle derniéra inscenace Brouk v hlavě. Viktor Preiss, který zářil v hlavní dvojroli, se rozhodl ukončit svou kariéru. Na repertoáru divadla se však nyní objevuje další Feydeauova fraška Když ptáčka lapají…

Francouzský dramatik Georges Feydeau žil na přelomu 19. a 20. století. Proslavil se svými komediemi nižšího rázu, fraškami. Drtivá většina z nich je zasazena do Paříže a zápletky jsou poněkud lechtivého rázu. Bohužel přesně takový byl i jeho život – děvky, chlast a chlebíčky. Přes divoký život se dožil téměř šedesáti let, zemřel na kombinaci syfilis s depresemi a záchvaty šílenství. Brouk v hlavě je jeho nejslavnější a nejvíce inscenovanou hrou. Přestože tématem je nevěra a zápletka se odehrává v hampejzu U galantní kočičky, připadalo mi, že tato hra přes své nízké zaměření oplývá inteligentním humorem. Alespoň tak mi připadaly inscenace, které jsem zhlédla včetně té vinohradské, byť je to, pravda, již několik let.

Čekala jsem, že Když ptáčka lapají… bude obdobného rázu, tedy humor na výši o nízkých tématech. Jenže to jsem se bohužel poněkud přepočítala. Když ptáčka lapají… ze všeho nejvíc připomínal Kameňák na divadelních prknech. A nepomohly tomu ani herecká jména jako Petr Rychlý, Václav Vydra nebo Kateřina Brožová. Generál Irrigua (Petr Rychlý), který umí špatně francouzsky, respektive česky, rád užívá všechny ty termity a tváří se přitom jako suterén. Vznikají tak více, ale hlavně i méně vtipné přeřeky. Za ten povedenější považuji, že zarputile říká květinám květák. Ovšem komolení jmen De Bois na Debila a Bouzin na Buzík mi přišlo až smutně prvoplánové. Zvlášť, když v plzeňské inscenaci z roku 2012 si vystačili s Bazénem.

Zápletka hry je vcelku jednoduchá. Fernand de Bois (Marek Holý) se má ženit, proto musí poslat k vodě svou milenku, šantánovou zpěvačku Lucettu (Andrea Černá). To se mu nicméně nedaří a vše praskne, když budoucí tchyně (Kateřina Brožová) pozve Lucettu, aby zazpívala na zásnubním večírku její dcery, Fernandovy nastávající. Hlavní postavy doplňuje již zmíněný Bouzin (Václav Svoboda), prskající Fontanet (Václav Vydra), generál Irrigua a bývalý milenec Lucetty (Pavel Nečas). Kromě posledního jmenovaného za Lucettou všichni pálí a vyznávají jí lásku, především generál.

Ta však má oči jen pro svého Fernanda a je ochotná jeho svatbu zničit. To by se jí snad i povedlo nebýt mladé Vivian, která romanticky a naivně touží zkrotit nějakého nemravu s bohatou milostnou minulostí. O Fernanda, který se před ní tváří jako neviňátko, začne jevit zájem právě až s prozrazenou nevěrou. Není však jediná, soudě dle toho, jak mu její matinka neustále nastavuje výstřih před obličej a pozadí do dlaní. Se svatbou tak nakonec souhlasí se slovy, že tento manžel bude pro ně… tedy vlastně pro její dceru… naprosto vyhovující.

Věřím, že i z tohoto příběhu by se dala vykřesat komedie na výši, vtipná i bez zbytečných obhroublostí a přisprostlostí. Na to ale nejspíš režisér Tomáš Töpfer od začátku rezignoval a hru inscenoval jako obyčejnou frašku, ve všech jejích pozitivních i negativních konotacích. Rozhodně tedy neplatí, že by touto hrou mohlo Divadlo na Vinohradech navázat na megaúspěšného Brouka v hlavě, což je do jisté míry dáno i nepřekonatelným hereckým projevem Viktora Preisse.