Křehkosti, tvé jméno je žena. Nová inscenace jako obhajoba Špinarovy divadelní politiky

Slogan převzatý od Williama Shakespeara dal název nové inscenaci Národního divadla, která vznikla na tělo pěti herečkám. Doprovází je Karel Dobrý a členky taneční skupiny 420PEOPLE. Dochází ke zkoumání mateřství, zralosti a ženství jako takového z pohledu divadelní herečky. Premiéru hra měla 18. května na Nové scéně Národního divadla.

Iva Janžurová, Eva Salzmannová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová a Johanna Tesařová. Pětice českých hereček, z nichž všechny působí v Národním divadle minimálně 25 let.

Iva Janžurová, Eva Salzmannová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová a Johanna Tesařová. Pětice českých hereček, z nichž všechny působí v Národním divadle minimálně 25 let. To už je slušná řádka let, slušná řada rolí a slušná řada zážitků pod různými uměleckými šéfy. Kdo jiný než tyto dámy by nám tedy měl být schopen říct, co to znamená být herečkou v Národním divadle?

Po úvodu Karla Dobrého, který připomene přednášku F. V. Krejčího Žena jako kulturní činitel z roku 1905, přichází za zvuku fanfár dámy oblečené do impozantních heroinských kostýmů. A hned zostra debatují nad prvním z témat večera, kterým je zralost. Iva Janžurová si posteskne, že by už měla na okolí působit důstojně, ale že si zkrátka dospěle stále nepřipadá.

A Táňa Medvecká zase vzpomíná, jak kdysi vzhlížela ke starším kolegyním a těšila se, až bude na jejich místě, aby následně zjistila, že „kde nic tu nic“, žádné moudro. A tak se ohlíží zpět na mladé. Eva Salzmannová dobu mlčí a ošívá se, aby následně mrskla svými botami na jehlových podpatcích se slovy „To nemá Špinar na pořádný boty!?“ a šla se přezout do kecek. Dalším z témat bylo i mateřství a jak jej skloubit s činoherní profesí.

Jednotlivé herečky kontrují své dva životní statusy – ženství a herectví – se svými povahami. Živelná Táňa Medvecká lítá po jevišti s omluvným „Maminka o mně vždycky tvrdila, že mám vrtuli za zadkem.“ U Ivy Janžurové se zase nezapře komediální talent, když Janě Preissové štípne z kostýmu pouzdro z cigaretami a následně jí jednu nabídne se slovy „Vezmi si ode mě.“ Johanna Tesařová pak začne v průběhu představení uklízet vzniklý nepořádek, zatímco Eva Salzmannová vypráví o svých nepovedených manželstvích.

Přestože Křehkosti… jsou do jisté míry intimní zpovědí dam na téma herectví, pro mě je zde důležitá ještě jedna rovina, a to jakási obhajoba Národního divadla. Již od nástupu Daniela Špinara na pozici uměleckého šéfa činohry Národního divadla v roce 2014, respektive 2015, se v médiích neustále objevují zprávy komentující jeho kroky. Ať se již jednalo o odchod některých starších herců po jeho nástupu, obhajobu jeho repertoáru a způsobu režírování, po nedávné rozhodnutí přijmout do souboru další dvě mladé herečky, Veroniku Lazorčákovou a Janu Strykovou. Jenže proč by měl být talent určován věkem?

A navíc, jak právě zazní v Křehkosti…: „Nabídka rolí pro ženy v naší věkové kategorii není příliš bohatá.“ A to je fakt. Popravdě řečeno, ani tyto dvě mladé herečky už nezapadají do věkového profilu Julií, Zuzanek, Haniček a dalších velkých ženských rolí. Tak co s tím asi tak? Copak chceme, aby se naplnila slova Jiřího Sováka, který prý řekl, že Národní divadlo je údolí umírajících slonů? A samozřejmě pak je tu ještě ona otázka repertoáru. Podle smutných internetových diskuzí se Národní odchýlilo od toho, co by mělo uvádět (co to je, se samozřejmě na správné internetové diskuzi nedozvíme).

A opět během představení Křehkosti… zazní smutná odpověď: „Recenzisté nás bijí jako psy, i publikum je trochu náročné. Není jednoduché pro něj hrát. Málokterý divák totiž navštěvuje Národní pravidelně. Řada lidí sem přijde jednou za život. Jako do muzea.“ Tak se zde otvírá velká propast mezi zhýčkanými intelektuálními diváky, kteří touží po náročných kusech a divácích, kteří „když přijedou z vísky, mají být pobaveni a mají tomu rozumět.“

A jak na závěr této scény poznamená Taťjana Medvecká, zdá se, že Národnímu divadlu se upírá právo na omyl v umění. Ano, Národní divadlo je první českou scénou, mělo by tím pádem v souboru mít ty nejlepší možné herce, pro které najde uplatnění. A co se repertoáru týče? Špinarovu snahu do Národního zatáhnout mladé diváky a vytvořit z něj divadlo, do kterého se právě bude chodit častěji než jednou za život, kvituji s nadšením.

Proto běžte na Křehkosti, tvé jméno je žena i vy. Uvidíte na jednom pódiu pět významných českých hereček, kterým byly role ušity na míru. Ačkoli se ani nedá mluvit o roli, neboť každá hovoří za sebe a popisuje vlastní zkušenosti. Tentokrát se žádná z nich za svou postavu neschová, neboť všechny jsou na jevišti samy sebou. Na řadu věcí se třeba začnete dívat jinýma očima. A i když závěrečný monolog slavné mrtvé herečky z Burgtheatru v podání Karla Dobrého byl na můj vkus zbytečně dlouhý, rozhodně si inscenace nezasloužila výkřik „FUJ!“ od pána z první řady.