Mlynářova opička: slepenina Klicperových her příliš tvar nedrží

Dramaturg Milan Šotek se rozhodl změřit své síly s Klicperou a poctivě si nastudoval jeho hry, z nichž pak poskládal svou vlastní koláž, klicperiádu 21. století. Jenže i když je Klicpera považován za významného autora, neboť byl prvním obrozeneckým dramatikem, jeho hry se na českých jevištích moc neobjevují (byť na prknech Národního divadla byl od jeho vzniku uveden již třicetkrát). A troufám si říci, že to má svůj důvod.

Klicperovy frašky a komedie se vykazují jednoduchostí a přímočarostí. Mnozí divadelní teoretici se proti tomu ohrazují a hledají v Klicperovi skryté významy, obrozenecké myšlenky, kritiku společnosti a mravní ponaučení.

Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Klicperovy komedie mají podobnou funkci jako ty Goldoniho či Molièrovy – pobavit publikum. K ničemu jinému nízké drama nesloužilo. A na rozdíl od Molièrových zápletek děj Klicperových komedií vydá spíše na anekdotu než na celovečerní inscenaci. Jenže „každá dramaturgie, zvláště v Národním divadle, se dříve nebo později musí utkat s Klicperou“, jak se dozvídáme z anotace. A tak tu máme v roce 2017 Klicperu znovu, i když je otázka, zda nám dnes má ještě co říci.

A když už, tak pořádně. Milan Šotek proto prošel Klicperovo kompletní komediální dílo (22 her) a vytvořil z něj hru „novou“. Jenže jako u každé koláže i zde je patrné, že se vrstvilo a lepilo a že některé prvky k sobě zrovna nesedí a celé je to takové vachrlaté. Název této nové veselohry vychází ze stejnojmenné Klicperovy rýmovačky, avšak zatímco u Klicpery je mlynářovou opičkou míněna bohapustá kocovina, u Šotka je onou opičkou mlynářova dcera Marie Pavianna alias Rogalo. Zápletka hry samotné je pak typickou pro styl commedia dell‘arte. Postavy předstírají, že jsou někdo jiný, zdánliví sirotci v poslední chvíli nalézají své rodiče a vše dobře dopadne. Ale také se zde mnohé stane bez vysvětlení a zjevné motivace, což je pro diváka poněkud matoucí.

Marie Pavianna je sirotek, vychovávaný svým pěstounem Zachariášem z Kamenného Ujce. Do její podoby se ihned zamiluje procházející Kárl z Birkenštajnu, jenže mu konkurují další tři nápadníci. Na rozdíl od nich má však Kárl cenného spojence v mlynářovi. I když, v roli Kárlova sluhy se jeho postava nápadně podobá Truffaldinovi – také zmotá, co může. Další linii pak tvoří příběh Stehlíkové, která myslí na vdavky, jen zahlídne chlapa. První linii příběhu Stehlíková pak protíná jako deus ex machina, avšak bez jakékoli přípravy – v té chvíli zcela bezdůvodně vejde na jeviště, odhalí jistou informaci, jež zvrátí děj ku prospěchu Kárla z Birkenštajnu, a následně bez jakéhokoli vysvětlení zase odejde.

Anžto by to takto také nevydalo na mnoho, vplétá se do toho ještě postava básníka a Pohltoňského (vykazující prvky Dottoreho, typu postavy, jež se objevuje v každé commedii dell‘arte) oplakávajícího svého věrného psa. Jenže právě díky těmto postavám se délka hry zbytečně natahuje. Navíc básníkova charakteristika není úplně rozpracovaná a jasná a nabízí se tak otázka, proč tam tato postava je. A nic na tom nemění ani fakt, že pro mě osobně šlo o jednu z nejlépe zahraných rolí. Matyáš Řezníček namyšleného básníka zahrál parodicky, přesto však nenásilně. Skvělý byl i Filip Rajmont jako Partes, Jiří Suchý z Tábora v hlavní roli Kárla z Birkenštajnu a Vladislav Beneš jako bláznivý mlynář Pytel.

Scénické poznámky nám praví, že „máme-li na Klicperu nahlédnout nezkresleně, pak bez malovaných kulis“. Na začátku tak vidíme jen jednu kulisu složenou z plakátu k Mlynářově opičce, který je zároveň Mariiným portrétem, a plakáty k uvedení Hadriána z Římsů. Ta se záhy zvedá a odhaluje bílé stěny s černými puntíky. Scéna je tak bohužel nicneříkající a se hrou vůbec nekoresponduje. Spíš působí, jako by tam zůstala zapomenutá z předchozího představení, tak málo se scénografie k této inscenaci hodí. Přesto je třeba vytvořit alespoň nějakou atmosféru. K čemuž režisérovi Štěpánu Páclovi posloužila barevná světla.

Ve scéně, kdy hospodská Buňka lstí donutí Zvykoše ke sňatku se Stehlíkovou, se barvy střídají jako na diskotéce – modrá, zelená, červená, fialová, modrá… Jednomu z toho jde hlava kolem. Kostýmy Evy Jiřikovské jsou těžko zařaditelné, avšak Kárl z Birkenštajnu se nápadně podobá Vinci Noir z Mighty Boosh. Okázalý stříbřitě se lesknoucí oblek, který však nepůsobí zrovna chlapsky, polodlouhé vlasy a sebevědomé vystupování, to vše sedí na Kárla i Vince. A mám-li nějak zhodnotit kostýmy, vzpomenu na repliku z Mighty Boosh: „The past and the future can live as one, sir. It can be quite an interesting combo.“ (Minulost a budoucnost mohou žít spolu, pane. Mohou vytvořit docela zajímavé combo.). Můžeme v nich totiž při troše snahy nalézt klasicistní prvky, avšak s notnou dávkou futuristického nadhledu.

Vlastně by výše zmíněná replika mohla být i mottem pro celou tuto inscenaci. Jenže co funguje ve dvouminutovém skeči, nezabírá při téměř tříhodinovém divadelním představení.