Recenze: Inscenace Muži sa minuli potřebuje ještě dozrát

Slovenská sekce Divadla v Dlouhé, konkrétně Magdalena Zimová, Tomáš Dianiška, Martin Veliký a Peter Varga, nastudovala hru dramatika Viliama Klimáčka Muži sa minuli. Děj hry vychází z nekonečné studnice inspirace – ze vztahů mezi muži a ženami.

Že s muži to občas není jednoduché, ví každá (že obráceně to platí také, teď vynechme, jelikož to nebylo předmětem hry). Během představení se seznámíme se třemi ženami, které se výběrem svých mužů poněkud minuly. Rút, bývalá feťačka, si vzala katolíka, náboženského fanatika, jenž jí neustále připomínal, že nebýt jeho, tak už dávno hoří v pekle.

A také lpěl na tom, aby Rút dělala vše, „tak ako to robila jeho mamička“. Dáša měla tu smůlu, že si vzala Ruda, naprostého burana, který ji celou dobu jen ponižoval. Sisi, bývalá modelka, to s Džefem zdánlivě vyhrála.

Podnikatel, který ji zahrnoval láskou a penězi. Jenže co z toho, když zároveň chodí za jinými a Sisu posílá na nové a nové plastiky? Všechny tři si uvědomí svůj omyl, ať už samy od sebe či díky zásahu vyšší moci. A pro všechny tři snad vše dobře dopadne…

Muži sa minuli je uváděno v komorním prostředí divadelní kavárny, kde není prostor pro velkolepé, a vlastně žádné kulisy. Herci a herečka si tak musí vystačit se stoly, židlemi a pár dalšími rekvizitami.

Ihned zaujme, že ženy hrají Tomáš Dianiška, Martin Veliký a Peter Varga a Magdalena Zimová střídá role mužů. Že je to trochu nezvyk, dokáží i sami herci, kteří párkrát oslovili svou kolegyni ve špatném rodě.

A to přesto, že měli scénář hry v rukou. Pravda, nečetli z něj po celou dobu, ale i tak to působilo zvláštně. Trochu zrádný byl i zvuk, občas herci marně hledali zapnutý mikrofon a museli svou repliku zopakovat.

To vše představení docela dost ubližovalo. Na druhou stranu nedostatky vyvážili sami herci v čele s Magdalenou Zimovou, jež se svých rolí zhostila s poctivostí a vervou. Pány herce musím pochválit za to, že se nenechali strhnout k pitvoření a nepředvedli slepičinec ve stylu Cuky Luky, ač to k tomu jistě svádělo.

Pánbíčkáře Jozefa, zazobanece Džefa i burana Ruda lze od sebe odstupňovat dle věrohodnosti. Rudo s Dášou byli nejreálnější dvojicí a jejich příběh byl nejvíce uvěřitelný.Možná i proto, že byl nejvíce rozvinutý, byť byla snaha dát všem dvojicím stejný prostor. U Rút a Jozefa zasáhla hodně velká náhoda, která nechala diváka na pochybách.

Mohlo by se to takto stát, ale jaká je to pravděpodobnost? Způsob, jakým se Sisi vypořádala s Džefem, byl přitažený za vlasy a zkratkovitý.

Výsledkem bylo rozkolísané představení, které mělo světlé chvíle, ale několik vtipných momentů bylo záhy zazděno přeřeky a nefunkčním zvukem. Sice jde o drobnosti, ale přesto je divák u Divadla v Dlouhé nečeká. Zdá se, že se nejnovější inscenace této sezóny musí trochu ohrát a dopilovat. Za pár týdnů jistě půjde o příjemně strávený večer ve společnosti Slovenské sekce.