Recenze Na moři, zírám nahoru: Nestačíme zírat…

Nová scéna Národního divadla slouží k současným a do jisté míry experimentálním počinům, jakými bylo například Zemětřesení v Londýně či Experiment myší ráj. Na moři, zírám nahoru, hra současného australského dramatika Finegana Kruckermeyera
(* 1981), není výjimkou. Inscenace byla uvedena v evropské premiéře.

Také se jedná o vůbec první uvedení tohoto autora v českém divadle, byť návštěvníci pražského Fringe Festivalu 2015 se s jeho tvorbou již mohli setkat. Tehdy zde v angličtině byla uvedena jeho hra This Girl Laughs, This Girl Cries, This Girl Does Nothing. Jeho hry jsou většinou psané na objednávku, stejně tak Na moři, zírám nahoru, které vzniklo pro pět konkrétních herců divadla JUTE v roce 2012.

Na moři, zírám nahoru do jisté míry připomíná Pulp Fiction. Kdepak, žádné drogy, ani shake za pět babek. Ale na začátku máte pět postav – Australana, Australanku, Němku, Brita a Islanďanku. A říkáte si, co mají tihle všichni, sakra, společného? A samozřejmě jako v Pulp Fiction se jednotlivé příběhy vzájemně propojí.

Oním styčným bodem je Australanka Sylvie, která má schopnost cestovat prostorem a objevit se třeba i na druhé straně planety. Australan Caleb se snaží někam patřit a zapadnout. Má pocit, že stále musí něco dělat, tak navštěvuje 45 různých kroužků – mezi ty lepší patří kriket poslepu či úvod do ledosochařství. Brit Noah, 22letý vdovec, truchlí pro svou italskou ženu. Němka Elise má dítě, které nikdy nespí, manžela Mathiase, kterého miluje a Georga, kterého také miluje.

A Islanďance Emmě nikdo neřekne jinak než Řekyně Emma. Její bratr jí na smrtelné posteli řekl, že přináší smrt, a tak se od té doby plaví po moři, aby již nemohla přivodit zkázu žádné další lidské bytosti, hlavně svému otci. Jak se tito lidé mohou nakonec navzájem ovlivnit? To je otázka, konec příběhu totiž zůstává poněkud otevřený. A ani se nedozvíme, co s tím vším mají společného draci.

Scéna Pavly Kamanové nutí k zamyšlení. V popředí jeviště je velká černá díra, v níž často mizí nejen vzpomínky, stesky a strasti jednotlivých postav, ale i postavy samotné, aby se posléze opět vynořily. V pozadí je pak prádelna, sloužící jako prostor, v němž se mohou setkat různé typy lidí, které by se jinak nepotkaly. Ostatně prádelny coby katalyzátoru náhodných setkání využívá i Nikola Tempír v brněnské adaptaci Kmeny.

Bílým, zdánlivě kachlíkovým stěnám kontrastují ostatní předměty v barvách zvýrazňovačů, ať už se jedná o šaty mrtvé ženy, bundu Emmy, Elisin melír, kolíčky či samotné pračky. Nejvýraznějším hudebním prvkem je píseň hraná všemi pěti herci na dětské plastové kytary.

V tu chvíli jsme nemohla nevzpomenout na slova Janka Lesáka z UMSKUP a Minikapely, který tvrdí, že naprosto všechny písničky jsou založeny na stejných třech tónech. Nemohla jsem se pak zbavit pocitu, že přesně tyto tři tóny slyším i v Sylviině songu. Kostýmy nemají žádný jednotící prvek, naopak každá postava je oblečena jinak (dámský kostým, pyžamo, neoprén), snad jako vyjádření jejich tolik rozdílných charakterů.

Na moři, zírám nahoru je poněkud psychedelický výlet, na který škatulka magický realismus nestačí. Vrátím-li se k přirovnání s Pulp Fiction, řekla bych, že je to něco, co by mohla prožít Mia Wallace, než se ji podařilo zachránit před heroinovou katastrofou. Není to Shakespeare. Příběh vám není servírován na stříbrném podnose, ale vyžaduje vaše zapojení, vaši fantazii. Musíte nad touto hrou přemýšlet. Chce se vám? Protože nestačí jen zírat…