Spolu/Sami: Protože být sám je těžké, ale být s někým také

Hra Spolu/Sami (v originále Protection) je dílem současné německé dramatičky Anji Hillingové. Její první divadelní hra se jmenuje Sterne (Hvězdy), za niž byla v roce 2003 na Stückemarkt des Berliner Theatertreffens vyznamenána cenou Drážďanské banky pro mladou dramatiku. Její druhá hra, Mé mladé idiotské srdce, byla uvedena o dva roky později. V roce 2006 měla premiéru její hra Protection. Dramatička má v současné době na svém kontě dvanáct her, které jsou inscenovány po celém světě. A Česká republika není výjimkou. Daniel Špinar si pro zahájení své první sezóny v roli uměleckého šéfa činohry Národního divadla vybral právě Protection.

Název dramatu je odvozen od ústřední písně inscenace – Protection od Massive Attack. Podobné postavení má i píseň My Young and Foolish Heart od Doris Day v inscenaci Mé mladé idiotské srdce. Čeští tvůrci se však rozhodli název změnit, aby více odpovídal našim podmínkám, aby divákům byl jasně srozumitelný a vtáhl je do příběhu. Myslím, že název Spolu/Sami nemohl být zvolen lépe.

Inscenaci tvoří tři minidramata. Během jedné noci dojde k setkání tří párů. Šest osamělých lidí, kteří tak moc chtějí být se svým protějškem. Ale zároveň mají strach – strach z kontaktu, komunikace, ze sebe, z toho druhého a kdo ví z čeho ještě, takže nakonec místo spolu zůstávají opět sami. Neschopnost vystoupit ze své bubliny, hodit za hlavu veškeré mindráky a otevřít se tomu druhému. Tři páry, které jsou spolu, šest lidí, kteří jsou i přesto osamělí.

Text, který inscenátoři v zásadě vůbec neupravovali ani neseškrtávali, pracuje s niternými pocity a pochody jednotlivých postav. Dialogy se mění v monology, postavy si povídají spíše samy pro sebe než s tím druhým, vypráví a komentují své jednání, popisují, co se děje v jejich hlavách a jejich srdcích.

Neschopnost vystoupit sám ze sebe a uvězněnost ve vlastním nitru je patrná i ze scénografie. Herci se nacházejí v jakémsi proskleném teráriu, stěna je tedy dělí i od diváků. Díky odrazům skla herci diváky snad ani nevidí, zato vidí sami sebe, svůj odraz ve skle. Jednotlivé postavy tak nehovoří s druhým, nevypráví svůj příběh divákům, ale svému odrazu, svému já. Přemlouvají tak sami sebe, aby se odvážili kontaktu s druhým, přesvědčují se, že jejich jednání je v pořádku, naříkají sami nad sebou.

Konec hra v zásadě žádný nemá. Ostatně ani začátek. Jde o záblesky okamžiků, osudy postav nahlédnuté během jediné noci. Nedozvídáme se, co se dělo předtím, ani co se stane potom. A chtěli bychom to vůbec vědět? Nejspíš ne.