Zemětřesení v Londýně zažijete i v Národním divadle

Pětatřicetiletý Mike Bartlett patří k významným současným dramatikům nejmladší generace. Mezi jeho dramata patří i Earthquakes in London (Zemětřesení v Londýně), panoramatická freska z roku 2010, kterou uvedla Nová scéna Národního divadla v režii uměleckého šéfa činohry Daniela Špinara.

Inscenace by mohla být variací na Čechovovy Tři sestry. Až na to, že tyto tři sestry jsou mnohem akčnější a nečekají, až jim něco samo spadne do klína. Nejstarší Sára je politička a její hlas je zelenej. Otázka, kterou řeší, zní: Co je důležitější? Životní prostředí, nebo manžel? Nejmladší Jasmína je nezodpovědná a sexuálně nevázaná mladá dívka, která hledá sebe sama. Jenže nenachází. A Freya? Freya je těhotná. Nic víc. Zkrátka těhotná. Její postava je vedle radikální Sáry a Jasmíny zdánlivě nevýrazná, opak je však pravdou. Právě Freya nakonec své obavy z budoucnosti prožívá nejvíc a dospěje k tomu nejextrémnějšímu řešení, které samozřejmě nic neřeší.

Mike Bartlett k inscenaci říká: „Věděl jsem, že to musí být epická hra s globálním rozměrem. A věděl jsem, že co do formy musí jít o neuspořádaný, chaotický až anarchistický kabaret se spoustou pohybu, lidí na jevišti, zvuků a světla.“ Toho se držel i Daniel Špinar a ze scény tak málokdy zmizí všechny postavy. I když je „v záběru“ jen jedna z nich, ostatní herci dotváří scénu. Pro zdůraznění Sářiny účasti na vysoké politice využívá Špinar videa – Sáru tak všude doprovází kameraman, který její projevy natáčí a rovnou se divákům zobrazují na plátně v pozadí scény.

Stejně chaotická je během první části představení i scéna sama. Několik židlí, lednička, pouliční lampa, odpadky, matrace, barely s vodou, dům převrácený na střechu, štěrk. To vše, jen aby to v druhé části zmizelo a zůstalo bílo a prázdno. Perfektní kontrast mezi divokou a rozvernou první částí hry a truchlivým závěrem.

Čekáte u této inscenace krásnou scénickou hudbu zkomponovanou předním skladatelem? Zapomeňte. I zde se Špinar drží Bartlettova vzoru. Ten v široké míře používá populární hudbu, o které si myslí, že by ji poslouchaly jeho postavy. V českém nastudování tak například zní Singing In The Rain Gena Kellyho a další známé písně.

Ač lze tušit, že sestry jsou hlavními postavami inscenace, těžko říct, co je hlavním tématem a poselstvím. Ne, že by hra nic takového neobsahovala. Naopak. Témat i poselství je mnoho. Žádné však není upřednostněné a záleží jen na divákovi, ke které z postav se nejvíce přimkne, a se kterým názorem se nejvíc ztotožní. Rozhodně má z čeho vybírat. Z představení jsem odcházela s pocitem, že konečně opět vím, proč mám Daniela Špinara zafixovaného jako jednoho z nejlepších současných režisérů.