Má Havelkův Experiment šanci na přežití?

Jednou z posledních premiér této sezóny byla inscenace Experiment myší ráj na Nové scéně Národního divadla. Režie se ujal Jiří Havelka, který zkoumá možnosti přesahu divadla do reálného života a oslovení diváků divadelní situací v nedivadelním prostředí. Stejně tak Experiment není klasickou divadelní formou a je otázkou, jak se s tím diváci popasují, zda ustojí účast na konferenci a co si z toho všeho nakonec odnesou?

Na samý začátek bych chtěla říci, že lehká změna konceptu a odvaha jít vstříc více alternativním a neotřelým hrám Národnímu divadlu velice sluší. Národní divadlo, dle mého názoru, nemusí uvádět jen klasická dramata, ale mělo by právě i ukazovat, kterým směrem se ubírá současná dramatika a objevovat potenciál nadějných režisérů. Tomu se v této sezóně tak stalo a my mohli na Nové scéně pozorovat počin Petry Tejnorové, hru Anji Hilingové v režii Daniela Špinara, nebo právě Havelkův Experiment.

Jiří Havelka se pro svou novou hru nechal inspirovat experimentem Johna B. Calhouna, amerického etologa, který svou teorii o negativním vlivu přílišné hustoty zalidnění ověřoval na kolonii potkanů, krys a myší. A právě „myší ráj“ se stal Havelkovi inspirací. Myši mají ideální podmínky k životu a nekonečnému množení se. Mají dostatek potravy, nejsou vystaveny žádnému stresu, jejich život nic neohrožuje. A přesto se nemnoží, upadají do letargie, vymírají.
Proč? Na to má odpovědět Myšance, konference, kterou myši pravidelně pořádají a na níž přetřásají svou budoucnost.

Konference bez plného sálu by neměla žádný význam. Diváci jsou proto vtáhnuti do hry. Před vstupem do hlediště jsou jim rozdány myší masky. Účastníkem konference je každý. Dokonce, kdo má odvahu, může být divákem s interakčním přesahem. O této možnosti jsem se ke své smůle dozvěděla ale až po absolvované premiéře.

Velmi mě mrzelo, když jsem viděla, kolik lidí odmítlo na tuto hru přistoupit a myší masky si vůbec nenandalo. Přitom nebyly nepohodlné a průzor pro oči byl dostačující. Záběry kamer na plný sál, promítané na plátna na jevišti, tak nesplnil kýžený efekt, neboť místo sálu plného myší byl sál ze 75 % zaplněn lidmi a sem tam probleskla myší tvář. Podle mě by diváci měli na hru přistoupit, nebát se divadelního přesahu, ale, byť pasivně, pouhým nasazením masky, pomoct představení utvářet, mají-li možnost. Skoro bych se v tuto chvíli nebála říci, že diváci premiéru poněkud zkazili.

Kromě řečníků – myší vědátoři, zkoumající myší populaci z psychologického, sociologického či biologického hlediska, se zamýšlí nad příčinami snižující se natality a zvyšující se mortality myších jedinců. Do jejich příspěvků pak zaznívají názory z hlediště od rozzuřených myších feministek, nihilistů a dalších, kteří vysvětlují, z jakého důvodu je pro ně nemyslitelné se spářit s opačným pohlavím.

A myši vymírají, jak nám ukazuje počítadlo na jedné z obrazovek. A diváka nutí přemýšlet. Mnoho z těch myších řečí totiž připomíná lidské názory. Dnešní svět se obává invaze singles, pro které je práce důležitější než založit rodinu. Dnešní člověk žije v blahobytu, má dostatek jídla, žije sice v neustálém stresu, ale povšechně mu nic moc nechybí a jediným jeho nepřítelem je zase jen člověk. Žijeme si v myším ráji. Vymíráme stejně jako myši? Budeme jednou řešit, jak z této situace vybruslit?
Jak donutit své spoluobčany, aby zalidnili planetu? Podoba této společnosti s myším rájem je až zarážející, což ostatně dle mého názoru Havelka zamýšlel.

Scéna je propojením konferenčního sálu, kde nechybí pultíky, mikrofony a obrazovky promítající prezentace s trapnou znělkou, a terária, v němž se mezi zbytky mrtvých myší nachází na jedné straně pítko a na druhé krmítko. Blahobyt a přemíru krmiva demonstrují dva myší poskoci, kteří neustále odhalují nové zásoby, ač ty původní ještě nebyly zkonzumovány. Postupně se scéna začíná rozpadat. Tu se uvolní kovová destička, tam se odchlípne kus závěsu. Na závěr je zničeno vše. Na jevišti je jen kostra kulis a počítadlo myší na obrazovce ukazuje 0.