Znovuzrozený Fénix v pražských předpremiérách

Začátkem dubna se v divadelním prostoru Venuše ve Švehlovce představil nový projekt Adély Stodolové pod hlavičkou STK Theatre Concept. Název inscenace dostala po bájném Fénixovi, který na sklonku života shoří v plamenech, aby se následně mohl znovuzrodit z vlastního popela. Po pražských předpremiérách bude 29. dubna následovat premiéra v ostravském kulturním centru Cooltour.

Nejnovější autorský počin Adély Stodolové v oblasti pohybového divadla tematicky částečně navazuje na předchozí trilogii Malá smrt, Muži a Ženy. Stejně jako tyto hry je i Fénix o vztahu muže a ženy, obohacený o tematiku koloběhu života. Inscenace se kromě vzájemných vztahů dotýká i niterných stavů a chvil, které se dají charakterizovat jako zrození Fénixe – chvil, kdy si člověk sáhne na naprosté dno, ale následuje znovuzrození, nový začátek a další životní etapa.

Na jevišti se v průběhu hry objeví šest postav. První z nich je Renáta Martinová jako žena, která se snaží rozevřít pomyslná křídla a rozletět se vstříc novým dobrodružstvím, jenže se to nedaří a síly dochází… Jako druhý se objevuje Jaro Ondruš. Na scénu přichází vcelku svižně, aby se následně přímo před zraky diváků proměnil v šedivého starce. Obě tyto postavy byly vážnějšího charakteru – zlomená žena a stařec, který žije ze svých vzpomínek na mládí.

Protipól k nim představují Zuzana Stavná a Jindřich Panský jako mladý zamilovaný pár. Tedy, zamilovaný. To je otázka. Oba se chovají dost sebestředně a tvrdohlavě. Vášeň přerůstá v naštvání, hádku a rvačku, která končí (jak jinak) usmířením a stavem klidu.

Vše doplňují ještě dvě postavy, která jsem si – vzhledem k jejich kostýmům připomínajících frak – nazvala dirigenti života. Linda Fernandéz a Veronika Kohútová je ztvárnily jako poťouchlé bytosti, které tu pomůžou, onde ale k vlastnímu obveselení podrazí nohu. Dobrota u nich však ale převládá, proto zlomené ženě pomohou nejen opět vstát, ale i letět.

Tanečně divadelní představení se mi vždy velmi těžko hodnotí. Už jen z toho důvodu, že, jak se domnívám, neexistuje jednoznačný výklad zhlédnutého. Poselství, které vám inscenace předá, záleží hodně na vaší fantazii a na tom, jak si příběh sami vyložíte. A ještě spíš než na vykonstruování příběhu záleží na pocitech, které ve vás hra zanechá. Pocit, který zanechala ve mně, je naděje. Naděje, že vždycky se dá začít znovu, ať už vás potká téměř cokoli.