Recenze Assassin’s Creed: Zabijáci, parkour a CGI

Konečně jsme se my, fanoušci videoher, dočkali dalšího převedení hry do filmového zpracování. V tomto případě se jedná o široce rozvinutou a velmi oblíbenou sérii Assassin’s Creed. Příběh ale nekopíruje žádný díl hry, naopak představuje novou dějovou linii. Předpremiéru v Kině Lucerna uspořádal svým fanouškům Sci-fi Film Festival Future Gate, který v únoru nabídne i další filmové lahůdky.

Callum Lynch (Michael Fassbender) po třicet let utíkal před bolestí ze smrti matky a nyní končí ve vězeňské cele, kde čeká na trest smrti za vraždu. Poté, co je mu do těla vpravena smrtící látka, se probouzí v prostorách společnosti Abstergo vedené tajemnou společností templářů. Ti se po staletí snaží získat tajemný artefakt, Jablko Ráje, které by jim umožnilo ovládnout mysl lidí. K tomu jim má dopomoci právě Callum, kterého násilně připojí k revolučnímu zařízení Animus. To umožňuje „otevřít“ a prožít vzpomínky předků uložené v DNA. Callum se tak vrací v čase do 15. století a dostává se do kůže Španěla Aguilara (také Fassbender), člena řádu assassinů. Právě řád assassinů je to jediné, co stojí mezi templáři a Jablkem Ráje.

Série Assassin’s Creed umožňuje hráčům prožívat příběhy v různých historických obdobích a následovat cestu staletí starého bratrstva zabijáků, které se, zjednodušeně řečeno, snaží ochránit svobodu lidí před nadvládou řádu templářů. Ačkoli poslední díly her tuto sérii už trochu „ždímají“, pořád to dokáže být bezhlavá zábava. Film Assassin’s Creed je ale spíše jen bezhlavý. Děj nenavazuje ani nekopíruje žádnou z již existujících her, vytváří se nový příběh. Kvůli tomu bohužel vzniká neuspokojivá změť náznaků, motivace postav nedává pořádný smysl a bojové scény jsou repetitivní, stejně jako nakonec i panoramatické přelety nad městy. Rozhodně se nejedná o film pro ty, kteří se světem assassinů ještě nepřišli do kontaktu. Jim bohužel nebude snímek dávat smysl. Motivace, pozadí, fungování Animu i samotných řádů je okleštěno na hranici srozumitelnosti, takže diváci/fanoušci musí pracovat s tím, co už znají. I tak jsem se ale až příliš často ptala: „Proč?“

Hlavních rolí se ujali Michael Fassbender, Marion Cotillard a Jeremy Irons. Všichni se na své role hodí. Allan Rikkin v podání Ironse je do puntíku pragmatický a manipulativní, dokáže ale dát najevo i špetku rodičovské pýchy. Sophia (Marion Cotillard) je seriózní, zvídavá a trochu lidštější než její otec. Fassbender zvládl dvojí roli Calluma a Aguilara také dobře, od akčních scén přes emoční vypětí po dialogy ve španělštině. Fyzické i psychické napětí z něj na filmovém plátně sálá. Všechny postavy, a to i ty vedlejší, jsou ale přehnaně chladné. Až nelidsky. Tento prvek, který jim má nejspíš přidat na vážnosti, je ale bohužel hodně zplošťuje.

Boje postrádají větší charisma, jsou jen spletitým bodáním a střílením šípů do všech stran, navíc bez krve, aby na film mohly už dvanáctileté děti. V rychlých akčních scénách se divák snadno ztratí a ačkoli je jasné, že „dobráci“ rozdávají více ran než „záporáci“, vše se na plátně odehrává tak rychle, že to mnohdy skoro nelze postřehnout.

Nejvíce mě na celém snímku uchvátila práce se světlem. Ta jako by byla podtržena jedním z hesel assassinů: „Pracujeme v temnotách, abychom sloužili světlu.“ Využívá silného kontrastu mezi světlem a tmou, a to velmi povedeně. Kromě kvalitních herců a dobré práce se světlem se ale snímek může pyšnit už jen kvalitním počítačovým zpracováním speciálních efektů. Těch je však tolik, že v nich celý film doslova plave, skoro se mi až chce říct topí.

Tento snímek dal v první řadě přednost kvalitnímu grafickému zpracování, jednomu z důležitějších prvků videoher. Silně ale opomněl ve hrách i filmech nejdůležitější prvek – silný příběh. Nemůžu zahnat myšlenku, že by se film dal zpracovat mnohem komorněji a (i přesto) mnohem kvalitněji a že se měl více držet duchu her. Nejsilnější myšlenkou při odchodu z kina pro mě tak bohužel bylo: „To muselo dát práce.“