Recenze: Balerína ex machina

Balerína by mohla být klasickou pohádkou moderního věku, vyšperkovanou po audiovizuální stránce, avšak pokulhávající ve všem ostatním, nebýt jednoho spásného faktoru…

Kdyby měl starořecký dramatik Aischylos možnost vidět zatím nejnovější animovanou pohádku letošní sezóny, Balerínu, musel by se hanbou otáčet v hrobě. Jeho slavný princip deus ex machina je zde totiž využit tím nejhorším možným způsobem – kdykoliv se film sám v důsledku slabého vyprávění zavede do slepého místa, příhodně se vynoří nějaká náhodná událost či absurdní zvrat v ustanovených charakterech postav a právě jako mechanický bůh v antickém divadle slétající z nebes tento problém úspěšně (alespoň dočasně) vyřeší. Problém je, že Aischylovi s Euripidem to jakž takž fungovalo, zatímco v Baleríně to nefunguje vůbec.

Vlastně bych ji měl strhat jako celek – děj je od začátku předvídatelné klišé, nekonečně prozřetelná, laserem naváděná náhoda musí v zoufalství nad bezradností scénáristů zasahovat asi dvacetkrát, a to i v naprosto banálních situacích, film je protkaný nízkým tělesným humorem, tak typickým pro podobné pohádky (asi bych se mu smál, kdyby mi bylo pět… žel, není), reálie jsou chybné (v době, kdy se stavěla Eiffelovka, si Socha svobody už asi dvacet let hověla v Americe, Sherlock Holmes byl až do vydání Skandálu v Čechách roku 1891 téměř neznámý a před rokem 1887 neexistoval vůbec, takže i sečtělá uklízečka se na něj může v blíže neurčených v osmdesátých letech devatenáctého století odkazovat jen těžko), dynamika prostřihů mezi osudy dvou hlavních hrdinů je v lepším případě zajímavě podivná, v horším nezvládnutá, postavy antagonistů jsou lámány přes koleno, jen aby děj mohl postupovat dál.

Přesto…

Balerína má duši. Prostředí Paříže nedlouho po konci průmyslové revoluce je pro zpracování vděčné, animace je nádherná… Právě díky dokonalé vybroušenosti pohybu, možné jen a pouze na stříbrném plátně, vyniká krása tance v její nejčistší podobě. Ale hlavně: příběh dojme. Ano, jeho základy jsou stokrát ohrané, ne, nijak zvlášť se neliší od tolika jiných sobě podobných. I tak si ale myslím, že nemůže být na škodu, obzvláště v dnešní době, připomínat našim ratolestem (a ostatně i nám samým), že by se člověk nikdy a za žádnou cenu neměl vzdávat svých snů, bez ohledu na to, jak se život zrovna jeví těžkým.

Je Balerína dobrý film? Těžko říct. Je to ten druh filmu, který někoho, kdo nemá potřebu se v příběhu příliš šťourat z hlediska vypravěčského umění, polaská na mysli, avšak náročnějším divákům se bude jevit veskrze protivným. Stojí jej za to vidět? Ale jistě, když už nic jiného, tak pro božského Meranta, přísného, ale spravedlivého choreografa, jenž je snad ze všech postav vykreslen nejlépe.