Poslední jízda temných pánů – Black Sabbath: The End of The End

Průmyslové prostředí anglického Birminghamu dalo před půl stoletím vzniknout novému fenoménu. Pokud se zeptáte metalových fanoušků, která kapela to celé spustila, buďte si jisti, že 9 z 10 odpoví Black Sabbath. Skupina ve složení Tony Iommi (kytara), Geezer Butler (baskytara), Ozzy Osbourne (zpěv) a Bill Ward (bicí) se dala dohromady už v roce 1968, o dva roky později vydala své první album a definovala žánr, který má dnes desítky, možná stovky milionů fanoušků.

Každá éra ale jednou končí. Ani tito skvělí hudebníci nedokážou zastavit čas, a proto se letos v únoru v rodném Birminghamu rozloučili s živým vystupováním.

A jejich poslední koncert v téměř původní sestavě (bubeníka Billa Warda nahradil Tommy Clufetos) mapuje dvouhodinový snímek Black Sabbath: The End of The End. Ten měl premiéru 28. září, což bylo zároveň jediným uvedením, a já jsem se na ni vypravil do královéhradeckého kina Bio Centrál.

„Uteklo to rychle. Jako by vás zavřeli do sudu a hodili z nejvyšší hory na světě. A když se konečně dostanete dolů, jste o 49 let starší,“ shrnul Ozzy celou dlouhou jízdu skupiny. Nutno podotknout, že stejné tempo má i tento dokument. Nejde totiž o pouhý záznam koncertu, ale záběry z něj jsou doprovázeny rozhovory s Tonym, Ozzym a Geezerem, kteří vzpomínají na to dobré i zlé, co je na jejich společné cestě potkalo.

A podle mého názoru jde o velmi povedenou kombinaci, která diváka vtáhne. Oproti jiným metalovým dokumentům, které jsem viděl, měl tento jednu velkou výhodu. Dokázal ve mně vyvolat pocit, že jsem poznal atmosféru, která Sabbathy už téměř 50 let provází. A teď nemyslím koncertní šílenství, ale ty chvíle těsně po vystoupení nebo náladu, která panuje během nahrávání alb.
Skupina totiž vyzařuje i v soukromí zvláštní auru a člověk pochopí, proč to těmto pánům vydrželo tak dlouho.

Black Sabbath není jen Ozzy

Black Sabbath je parta kluků, kteří žijí svůj sen, vzájemně se respektují a dokážou si ze sebe udělat legraci. Zkrátka mají všechny ty vlastnosti jako ti vaši kamarádi, se kterými chodíte na pivko nejraději a celé hodiny jen vtipkujete.

Ve skupině se sice vystřídala velká spousta hudebníků (zdroje jich uvádí 26), mezi nimi i takové těžké váhy rockového světa jako jsou Ian Gillan, Ronnie James Dio či Eric Singer. I přesto chemie původních Sabbathů funguje dokonale dodnes. A to je jejich síla i důvod, proč spolu vydrželi tak dlouho. Tvoří jeden tým a nikdo by neměl být stavěn nad ostatní.

Mohlo by se to zdát jako samozřejmost, ale v případě Black Sabbath tomu tak rozhodně není. Stačí si vzpomenout, jak byli Black Sabbath v roce 2005 uvedeni do britské Music Hall of Fame, kde nad pódiem svítil nápis „Ozzy Osbourne a Black Sabbath“, přičemž Ozzy vstoupil k řečnickému pultu a řekl, že existuje pouze jediný správný název, Black Sabbath. A i já kapelu takto vnímám, jako jednotný soubor tvořený mistry svého oboru.

A přiznám se, že větším symbolem této legendy jsou pro mě uříznuté články prstů Tonyho Iommiho, které způsobily zabarvení jejich muziky než temný Ozzyho zpěv. A právě proto oceňuji, jak se k tomu postavili autoři snímku.

Pro fanoušky povinnost, pro ostatní zajímavá záležitost

Pokud patříte mezi metalové fanoušky, pak by vám tento dokument rozhodně neměl uniknout. V případě, že jste nestihli promítání v kině, můžete si objednat DVD dostupné od druhé poloviny listopadu. Neřadíte-li se mezi příznivce tvrdé muziky, přesto se můžete dozvědět spoustu zajímavých informací o jedné z nejvlivnějších hudebních skupin historie.

Osobně jsem si snímek velmi užil, nasál atmosféru jejich poslední show a měl jsem tu čest stát se alespoň na chvíli součástí partičky tří charismatických chlapíků, jejichž životní dráha předčila i jejich nejdivočejší sny.