Po devíti letech práce přichází na plátna českých kin unikátní projekt, jímž konečně může česká kinematografie konkurovat světovému sci-fi.
Příběh Em Trochinowské, čerstvě ovdovělé policistky, je i na své opulentní futuristické mizanscéně poměrně komorní. Trochinowská je vnímána okolím jakožto nespolehlivá vinou nedávno prožitého traumatu náhlé ztráty partnera. A právě snaha podobným traumatům a ztrátě předejít je ústředním motivem filmu.
Systém, který film představuje, se zdá rámcově jednoduchý: lidské vědomí je nutné v pravidelných intervalech zálohovat jako systém a takovou zálohu člověka lze za určitých podmínek vyvolat. Záloha má omezenou platnost a obnovená lidská bytost se chová jako jakýkoli nám známý systém obnovený ze zálohy; vzpomínky tedy sahají až do momentu, kdy záloha vznikla. Scénář tento systém předkládá jako nové ústavní právo občana v roce 2041, kdy tuzemskem zmítá vysoká míra kriminality a státní aparát se snaží zachovat právo na „jeden celý život“ i za těchto podmínek. Ústavnost takového systému umožňuje plošnou dostupnost, ale zároveň je možné toto právo legálně odmítnout, přestože tento model společnost převzala jako univerzálně platný a narazit na člověka, jenž zálohou nedisponuje, je spíš raritní.
Z takové situace plynou logické problémy, z nichž většinu film Bod obnovy pokrývá. Jedním z nich je „boj proti systému“ opírající se o nepřirozenost těchto procesů, dalším je riziko závislosti společnosti na unikátním systému s patentem ve vlastnictví monopolu, což vytváří hostinné prostředí pro intriky a nové formy kriminálního chování.
Zápas se smrtí je oblíbeným tématem sci-fi žánru. Pokud se zběžně podíváme na filmy zobrazující budoucnost, dostáváme se k závěru, že jsme jako společnost začali upřednostňovat kvalitu života nad jeho délkou. Vděčné pojetí tématu se nám nabízí například ve filmech Vyměřený čas (2011) nebo V ráji (2023) s konceptem obchodování s vlastním vyměřením času výměnou za hmotné statky a zobrazením rizik tohoto modelu. Bod obnovy namísto toho nasazuje pohled na jakousi sociální spravedlnost nabízející kromě útěchy truchlícím osobám také možnost stabilizace společnosti, v níž je snadné přijít nejen o blízkého, ale i o živitele rodiny, jehož smrt může mít devastující vliv na jednotlivé členy. Dalším častým (a také zde viděným) aspektem sci-fi žánru v poslední době je přesun do blízké budoucnosti nebo alternativní reality, která nás dnes patrně zajímá víc než budoucnost vzdálená.
Nedá se vlastně říct, zda jde o nedostatek filmu, nebo o autorský záměr podat téma co nejjednodušeji a neodvést diváka od příběhu, když se podíváme na poměrně vágní představení systému, jeho rizik a výhod. Divákovi je předložen funkční model zálohování lidského života s místy podivnými pravidly a podmínkami, jež jsou upřesňovány za pochodu tak, aby se hodily do příběhu protagonistů, což divákovi bere příležitost procítit napětí v plném rozsahu. Posuny v ději tak spíš vyvolávají víc otázek na to, jak systém doopravdy funguje, namísto toho, abychom se radovali z hrdinčina progresu.
Divácky vděčná je práce s jemnými nuancemi a symboly, například motiv hudebního nástroje, kterým film začíná i končí, ve středu se objevuje nenápadně ve své syrové temné podobě a na závěr nabízí milé východisko ze situace, rovněž pomáhá zachovat nostalgickou vzpomínku na dobu „předtím“.
Pravděpodobně nejpůsobivějším aspektem filmu je zmíněná scéna a práce s kamerou. Futuristické město bylo vybudováno ve spolupráci s odborníky, architekty a urbanisty, kteří se opírali o běžnou architekturu středoevropských měst a na jejím základě vybudovali celkem nerušivou verzi města budoucnosti, v níž poznáváme prvky současné Prahy. Útulné jsou také interiéry a obrazy moderního domova, které se až na drobné detaily od těch současných zásadně neliší; v každém interiéru uvidíte umělou zahrádku plnou čerstvé zeleniny jako součást kuchyňské linky. Město budoucnosti vypadá na první pohled jako město k důstojnému životu a z toho, co vidíme, pociťujeme, že následujících dvacet let nás může i přes případně nepříznivé situace dovést do celkem přijatelného cíle. V kontrastu s městem vidíme zobrazený venkov a skrýše účastníků „odboje“, jež si můžeme symbolicky spojit se základy lidské existence: s duchovnem, divokostí, smrtí. Lze také nacházet metafory pro určitou tabuizaci pomíjivosti, jíž se budoucnost možná trochu štítí. Co se týče technikálií, stojí za zmínku, že film stříhal Jarosław Kamiński, který je nositelem mnoha filmových cen za střih vynikajících filmů, z nichž můžeme vyjmenovat například Zátopka (2021), Studenou válku (2018), Idu (2013) nebo koprodukční drama Quo vadis, Aida? (2018).
Když sečteme vše vyjmenované (a další aspekty, které se do recenze nevejdou), není překvapivé, že film ještě před premiérou vyvolal zájem ve světě. Film si získal distributory v USA, Kanadě, Austrálii, Německu a Rakousku, což mu umožňuje nadále úspěšně expandovat na další trhy. Po světové premiéře v Jižní Koreji proběhlo nebo proběhne promítání také ve Švýcarsku, Kanadě, Chorvatsku, Srbsku, Slovensku a Německu, USA, Rakousku, Řecku, Španělsku, Holandsku, Velké Británii, Belgii, Itálii a mnoha dalších zemích. Už je to totiž docela dlouho, co v českém prostředí vzniklo slušné sci-fi s aspirací konkurovat světové kinematografii v daném žánru, ačkoli cestu tímto směrem před pár lety nakročil film Důvěrný nepřítel (2018), jenž sice zaujal diváky dystopickou vizí důsledků využívání moderních technologií ve stylu Black Mirror, nicméně se v celkovém vyznění díla odrazila zásadní změna žánru (z komedie na drama) proběhnuvší při vývoji látky, a tak bylo téměř nemožné vzniklé dílo brát vážně, neboť původně komické aspekty zůstaly zachovány. Udržet optimální míru uvěřitelnosti a zároveň chtít vyrazit dech je náročný úkol; Bod obnovy se o něj pokusil odvážně a překročil hranice „na český film je to hodně dobrý“, takže se jistě můžeme těšit z vysoko nastavené laťky, která určitě mnoho skeptiků překvapí.
FILM: BOD OBNOVY
Režie: Robert Hloz
Scénář: Tomislav Čečka, Robert Hloz, Zdeněk Jecelín
Střih: Jarosław Kamiński
Kamera: Filip Marek
Hudba: Jan Šléška
Zvuk: Lukáš Ujčík, Samuel Jurkovič, Jan Šulcek
Účinkují: Andrea Mohylová, Matěj Hádek, Václav Neužil ml., Milan Ondrík, Karel Dobrý, Agáta Kryštůfková, Katarzyna Zawadzka, Jan Vlasák, Iveta Dušková, Richard Stanke, Adam Vacula, Jan Jankovský, Lech Dyblik, Lucie Štěpánková, Daniel Rouha, Tereza Richtrová
