Film Cesta ven – po cikánsku a tentokrát na rovinu

Brněnské kino Scala uvedlo český film Cesta ven od režiséra Petra Václava za účasti producenta filmu. Jaký je tento docela kontroverzní počin ve skutečnosti? A co k němu řekl člověk, který se podílel na jeho tvorbě? Které ze „stran“ se nadržuje tentokrát? Co se v Česku děje doopravdy?

Jestli čekáte další film, který se ohání diskriminací menšin, nebo naopak útočnou záležitost ála Magnusek & Bastardi, budete překvapeni. Režisér téma uchopil s velikým nadhledem. Takzvané „síly“ jsou tentokrát vyrovnané a je nám předložena realita bez příkras. Film s klidem vyvrací některé hloupé mýty. Ukazuje, že nelze všechny házet do jednoho pytle. Reflektuje obvyklý přístup úřadů, zaměstnavatelů a obyčejných lidí k Romům. To, jak je společnost odstrkuje a automaticky škatulkuje jako kriminálníky bez zájmu o práci. Zároveň se ale nebojí pustit se na tenký led a otevřeně ukázat, jak jsou rozšířené krádeže, dluhy a vydírání ve skutečnosti, a kdo na ně doopravdy doplácí. Kriminalita, jejímiž oběťmi jsou hlavně sami Romové. Romové, kteří jsou k tomuhle jednání často donuceni právě postojem majoritní společnosti. Ale ne vždy – svině jsou všude, nezávisle na rase, či původu.
Režisér Petr Václav natočil v roce 1996 film Marian o romském chlapci, který vyrůstá v dětském domově a snaží se ve svém životě najít někoho, komu by na něm záleželo. Snímek se zabývá problematikou opuštěných dětí, jejichž životní start často udává jejich následující dráhu.

O pět let později ve Václavově režii vzniknul film Paralelní světy, který se pro změnu zabýval partnerskými vztahy. V hlavních rolích jste mohli vidět Lenku Vlasákovou, Karla Rodena nebo Jitku Schneiderovou. Pak nastala dlouhá odmlka. Po deseti letech se umělec vrací z Francie do České republiky a předkládá nám příběh ze stejného soudku, jako byla jeho prvotina.
Cesta ven vypráví příběh svobodné romské matky Žanety (Klaudia Dudová). Žaneta se pere se životem, který ji háže klacky pod nohy… Žije nesezdaná se svým druhem Davidem. Mají maličkou dceru a současně s ní vychovávají ještě Žanetinu mladší sestru Kukačku. David má problémy s dluhy. Ani jeden z nich nemůže najít práci, jako Romy je nikde nechtějí přijmout. Ve stejném domě bydlí jejich známá Andrea, která se živí prostitucí. Jedním z jejích zákazníků je i místní politik, který vede útočnou kampaň proti cikánské populaci. Andrea navrhne Davidovi, že by se ho mohla snadno zbavit a poté by spolu s pár známými vykradli politikův dům. Žaneta kvůli tomu Davida opouští – nechce, aby její dcera vyrůstala s otcem kriminálníkem. Odchází nejdříve ke svému otci do ghetta, který si po smrti její matky našel novou družku. V bytě žije také její náctiletý syn, který už zvládl svoji přítelkyni dostat do jiného stavu. Žaneta se raději stěhuje do romské ubytovny poblíž nového pracoviště – podařilo se jí získat místo švadleny v továrně. Celkový stav ubytovny je naprosto příšerný, její majitel to odmítá řešit a s ubytovanými zachází jako se zvěří. Žaneta si najde v nové práci přítelkyni, se kterou si jednou v noci vyjdou. Kvůli incidentu s Davidovým bratrem ji nechtějí pustit do klubu, a tak dívky zamíří na cikánskou zábavu, kde jsou okradeny. Později se Žaneta vrací k Davidovi, který si našel práci u známého. Stěhují se na další místo a doufají v lepší život…

Nejlepší na celém filmu je, že je plný momentů, ve kterých se nebere přehnaně vážně. Přímočarý humor rozesměje každého, kdo se s romskou komunitou někdy dostal do styku. Poměrně vyváženě se střídají vtipné scény s těmi vážnými. Dalším dobrým tahem bylo obsadit většinově neherce. Právě ta nedokonalost způsobuje, že se divák cítí jako vetřelec nahlížející do cizího života. Není to běžný filmový zážitek. Topornost některých scén, nedostatky ve scénáři a občasné přehnané projevy nejsou vůbec na škodu.

Na tohle téma se po projekci vedla diskuze s filmovým producentem ze společnosti Moloko Film. Potvrdil, že k velké části obsazených přišel režisér skoro náhodou. Hlavní představitelku potkal na jedné romské zábavě. Herečka, která ztvárnila roli prostituky Andrey, je jako jedna z mála opravdovou herečkou.
Do paměti se mi vryly scény s postavou feťáckého známého Davida. Byly neskutečně věrohodné. Během diskuse s producentem vyšlo najevo, že herec si opravdu prošel drogovou závislostí.
Myslím, že film je výborný k bourání některých hloupých stereotypů a předsudků. Doporučuji ho všem. Lidem, kteří se zajímají o problematiku menšin. Lidem, kteří jsou přesvědčeni, že co Rom, to ultimátní zlo.

„Máme na našem území tisíce lidí, kterým odmítáme dát práci a zároveň křičíme, že jim nechceme poskytovat sociální dávky. Hromada zaměstnavatelů, kteří Romům práci dají, se v nich zklame – nechodí do ní, nebo ji flákají. Velké množství lidí Romové okradli, nebo napadli, kolik Romů ale napadli běloši, často naprosto bezdůvodně a pro zábavu?“

A nakonec i těm, kteří jsou k celé situaci lhostejní. Jestli jim tohle neotevře oči, tak už vážně nevím. Zároveň je dobrým připomenutím toho, že by se celá situace měla řešit. Máme na našem území tisíce lidí, kterým odmítáme dát práci a zároveň křičíme, že jim nechceme poskytovat sociální dávky. Hromada zaměstnavatelů, kteří Romům práci dají, se v nich zklame – nechodí do ní, nebo ji flákají. Velké množství lidí Romové okradli, nebo napadli, kolik Romů ale napadli běloši, často naprosto bezdůvodně a pro zábavu? Tohle jednání není podmíněno až tak rasou, jako prostředím a finanční situací. Deviantní chování najdeme u všech ras bez rozdílu. Lidumilní aktivisté křičí o diskriminaci Romů – kdykoli se nějakému něco přihodí, jsou toho plné noviny a Brusel hrozí prstem. O tom, že existuje i diskriminace obrácená, se ale mluví méně. Vadí nám, že romské děti jsou nevzdělané a nevychované, co z nich tedy bude? Nejsme ale ochotni pro zlepšení situace hnout prstem. Radši budeme nadávat, dívat se na ně skrz prsty a svalovat odpovědnost za světobol a jen a jen na ně.

Tahle sekera je dvousečná a obě strany jsou zatraceně dobře nabroušené. Věřím, že hodně lidí se mnou teď nebude souhlasit. Velké množství Romů krade, fetuje, hraje hazard a chlastá. To je fakt. Můžeme jim to i nadále vytýkat, nebo se k sobě začít chovat jako lidi. Před dekádami se je naše vláda rozhodla asimilovat a narvala lidi, zvyklé na úplně jiný způsob života, do bytovek. Ústa jim zacpala sociálními dávkami. A my se divíme, že následující generace se to naučily zneužívat? Vždyť vyrostly na třecí ploše dvou kultur, z nichž jedna je celý život odsuzuje. Zároveň vědí, že si to můžou dovolit.
Chceme, aby se chovali „slušně“ a „jako my“, nemají k tomu však ani zdaleka stejné podmínky. Ať chceme nebo ne, jsme za jejich současný stav z velké části odpovědní. Možná stačí, aby všichni začali vidět realitu takovou, jaká je. A přestali se chovat jako pokrytci. Pak bychom tu spolu zvládli fungovat – třeba o trošku líp…