Recenze filmu Ghost in the Shell: Duch ve schránce, schránka bez duše

Letošní hraný remake animované klasiky Ghost in the Shell jednoznačně dokazuje, že okopírování slavných scén a vizuálního designu postav společně s pár pěknými tvářičkami pro vytvoření kvalitního filmu prostě nestačí.

Na začátku bych rád promluvil o jediné alespoň částečně spásné kvalitě tohoto vysoce ambiciózního počinu, jenž si však v porovnání se svou původní předlohou ani neškrtne. Tímto záchranným lanem je precizní, nádherně vybroušená vizualita, jež na rozdíl od mnoha jiných filmů dnešní doby není dílu přehnaně a násilně vnucena, ale přirozeně zapadá do jeho samotné podstaty. Poněkud stinnější stránkou však je, že probarvené, holografické vizuály v podstatě vůbec neodpovídají původnímu anime a spíše by se hodily do nějaké novodobé verze Blade Runnera (jímž jsou také nepochybně inspirované, hlavně co se týče designu města, v němž se příběh odehrává), než k temnému a existenciálnímu Ghost in the Shell.

Z původního příběhu nezbylo prakticky vůbec nic, což je obzvláště zajímavé, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že se tvůrcům této adaptace i tak podařilo okopírovat (hodně se musím přemáhat, abych neřekl ukrást) doslova všechny slavné scény z anime (fakt, že jsou úplně vytržené z kontextu, zjednodušené a přeházené v pořadí, místě i smyslu nikomu nevadí, protože jméno filmu je stejné a to je přece to, o co běží) a vzhled všech postav, které však jsou jen prázdné slupky, zbavené své původní identity – Batou už není schopný a rázný vůdce týmu, Matoko je uplakaná a nevyrovnaná, Aramaki se kouzelně proměnil z politického a strategického velitele v cosi mezi Jamesem Bondem v důchodu a japonským šógunem-filozofem… O zvráceném přetvoření Loutkáře (Puppet Master) v koktajícího androida, pouhý stín sama sebe, se raději ani rozepisovat nebudu, protože by to byla škoda slov a navíc spoiler.

Zatímco anime bylo pomalé, hloubavé, nikam nespěchalo, stavělo na perfektní práci s melancholickým obrazem, kontrastem mezi tichem a geniální scénickou hudbou a hlubokém myšlenkovém přesahu, zahrnujícím například polemiku o podstatě lidské existence a unikátnosti mysli tváří v tvář radikálním novým technologiím, vnášející pochybnosti do zažitých představ o jejím smyslu, či povahu pohlaví a sexuality ve světě, kde lidstvo pomalu přechází od rozmnožování biologického k rozmnožování mechanickému a virtuálnímu, nová iterace Ghost in the Shell se neustále někam roztěkaně řítí, aniž by měla ucelenou či alespoň trochu jasnou představu o tom, co je vlastně zač nebo čím chce být, přičemž na o dvacet minut delší stopáži toho ve finále zvládne ukázat méně než originál.

Vlastně je to celé takové symbolické: Pomalu se probouzející umělá inteligence dnešní doby, zoufale nucená svými projevy napodobovat živého člověka z masa a kostí s vlastní svébytnou duší, je předurčená selhat kvůli prozatím nedostačující technologii. Nové GitS je vůči tomu původnímu právě takové pokulhávající simulacrum s jiskřícími dráty a krhavými pohyby, jenom zde není problémem nedostatek techniky a výpočetní kapacity, nýbrž pochopení podkladové látky a smyslu pro vyprávění příběhu obecně.

Mimochodem, vzpomeňte na onu scénu na lodi z anime, kdy vyplyne najevo, že opustit Sekci 9 není vůbec snadné, neboť jak kybernetické tělo samotné, tak i vzpomínky v něm obsažené jsou majetkem vlády, a tudíž by je Major v případě svého odchodu musela Sekci 9 vrátit, a spojte si to s koncem anime a Matočinou prazvláštní svobodou z něj vycházející – právě konec letošního Ghost in the Shell jasně ukazuje, jak hluboko je nepochopení (či snad záměrné nevšímání si) původních témat a motivů v mozcích scénáristů adaptace zakořeněno.