Film Hora mezi námi: Když není koho sníst, musíte se dát na cestu

Stát na vrcholku hory a dívat se na špičky zasněžených velikánů kolem sebe je ohromující pocit. Možná by v člověku vzbudil i pořádnou dávku štěstí, že může tuhle nádheru vidět. Jen kdyby mu v té chvíli nedošlo, že stojí uprostřed obtížně překonatelného pohoří, má několik zranění a zlomených žeber, a jen pár metrů pod ním leží na kusy rozbité letadlo se zraněnou ženou, o které nic neví, a psem. A také mrtvolou pilota.

Když se 13. října 1972 zřítilo v Andách letadlo, bylo na palubě 45 lidí, kteří v nehostinné pustině čekali na záchranu. Přežilo jich jen šestnáct, i za cenu toho, že museli jíst maso těch, kteří měli menší štěstí. Pamatujete na film Přežít z roku 1993? Jenže neurochirurg Ben Bass a novinářka Alex Martinová jsou na tom o něco hůř. V pustině – tentokráte kanadských hor – zůstanou jen sami dva. Tedy ještě se psem, ale toho sníst asi jen těžko budou mít odvahu.

Mrtvý pilot je k ničemu

Všechno začalo vlastně tak docela nevinně – jak už to v letecké dopravě bývá, zasáhne počasí. Lety do New Yorku jsou zrušeny kvůli blížící se bouřce. Pro většinu cestujících jen nepříjemná komplikace. Jenže pro Basse a Martinovou je to jinak. Jeho čeká na operačním sále pacient, kterému může zachránit život, ji zase hned následující den svatba.

Palestinský režisér a scénárista Hany Abu-Assad sáhl tentokráte po stejnojmennné knižní předloze Charlese Martina. Hned na začátku nám přitom odkryje karty – kdo myslíte, že bude z téhle dvojice akčnější? Rozvážný chirurg, nebo novinářka a fotoreportérka? Odpověď je předem jasná. A tak je to právě Martinová, komu se podaří přesvědčit majitele malého letadla, aby je odvezl na letiště v Salt Lake City, odkud se zvládnou dostat včas na místo určení. Bouřka je trochu straší.

„Létal jsem ve Vietnamu, pokud po nás nebudou střílet, doletíme na místo,“ uklidňuje je Beau Bridges, který se ujal role Waltera, pilota letadla.

Bohužel Walter netuší, jak se mýlí. Počasí se zhoršuje, ale co je závažnější, výrazně se zkomplikuje Walterův zdravotní stav. Zrovna, když je letadlo s pasažéry uprostřed rozsáhlého horského masivu, vysoko nad vrcholky hor a daleko od civilizace, dostane mozkovou mrtvici. Pilot na palubě by byl v tuhle chvíli lepší než lékař, ale ten tu bohužel není a v padajícím letadle si s mrtvicí neporadí ani ten nejlepší mozkový chirurg na světě. Stane se tak, co se stát musí. Letadlo se zřítí a rozbije na kusy.

Když se po několika dlouhých desítkách minut Bass probere, pochopí, že je zle. Leží ve zbytcích trupu, na něm Martinová stále ještě v bezvědomí a s poměrně vážně zraněnou nohou, a mrtvý Walter v přední části. Jediný, kdo děsivý pád přečkal bez úhony, je Walterův pes.

Když čekání znamená smrt

Na první pohled je jasné, že se tady rozehrává boj o přežití. Dochází to okamžitě divákovi v kině, ale přirozeně i Martinové a Bassovi. A dobře se ukazují rozdíly jejich povah – rozvážný Bass navrhuje zůstat na místě a čekat na záchranu (nebo na smrt, podle toho, co bude dříve), akčnější Martinová, ač zraněná, je rozhodnutá vydat se na cestu do mrazu a neznáma.

Protože podle ní je lepší to zkusit, než se vzdát. Tenhle film je o dvou lidech, takže představitelé hlavních rolí dostávají nějakých 90 minut jen sami pro sebe. Po Temné věži se na plátna kin vrací poměrně brzy charismatický Idris Elba, partnerkou je mu v tomto případě hvězdná Kate Winsletová.

Volba obou dvou není špatná, zejména Elbovi bychom rozvážnost staršího a zkušeného muže docela věřili, ostatně Winsletové hysterii a vzteklost vlastně také. Přesto se v tomhle bodě všechno trochu zadrhne. Ačkoli oba nehrají vůbec špatně a docela dobře film sami utáhnou, chemie mezi nimi jako by nezafungovala.

Možná Winsletové uvěříme vztek na všechno kolem sebe, ale jen těžko vnitřní boj. Jako Martinová se totiž samozřejmě tváří drsně, ale pohledný Bass ji přitahuje. Není se ani čemu divit, zůstala s ním úplně sama uprostřed pustiny s vyhlídkou, že šance na přežití je menší než malá. Jenže když se jí podíváte do tváře, vlastně tam nevidíte ani ten strach o život, a erotické jiskření už vůbec ne.

Elba to má v tomhle ohledu trochu jednodušší. Přece jen, Winsletová je pořád velmi pohledná žena, takže zahrát vzrušení je pro něj asi snazší. Přesto jsou oba ve filmu mnohem lepší samostatně, všude tam, kde se Elba pouští do nějaké akce, nebo se ho Winsletová snaží vyprovokovat k něčemu akčnějšímu, si vedou dobře. Dohromady jsou ale jejich scény, ve kterých má jít o nějakou blízkost, hodně křečovité.

Když je záchrana daleko

Režisér se naštěstí nenechal unést, a film vtěsnal do 104 minut. I přesto je jeho tempo hodně, hodně pomalé. Občas máte pocit, že se kupředu posunujete vlastně v reálném čase. Je ale docela dobře možné, že tohle byl režijní záměr. Možná se má divák v kině „trochu nudit“. Přece tenhle typ filmu nemůže svižně směřovat ke katarzi, ať již má být jakákoli.

Takže stejně jako na hrdiny, kteří se záchraně či smrti přibližují v obtíženém terénu jen pomalými krůčky, čeká trýznivě pomalý čas i na diváky. Ano, tohle opravdu není pro každého, ale atmosféře filmu to – možná trochu překvapivě – docela prospívá.

I tak ale přiznáváme, že na hodinky v sále možná občas kouknete. Zase máte ale skvělou příležitost si užít výhledů na hory. Protože zejména v první části filmu si Hora mezi námi rozhodně nezadá s některými přírodovědnými snímky z produkce National Geographic. A pokud máte hory rádi, tyhle záběry jsou více než úchvatné.

A ještě douška na závěr. Možná by si měl celý tým zopakovat základy práce se zvířaty. Protože tak jako několikrát na svého čtyřnohého průvodce zapomenou hlavní hrdinové, zejména v druhé části filmu se to dost často stává i filmařům. Občas tak pes na docela dlouhou dobu ze záběru zmizí, ač před chvíli byl ještě v těsné blízkosti obou herců. Škoda.