FILM Kingsman: Zlatý kruh – O stupeň dále než jednička… k lepšímu i horšímu

Nijak překvapivě, Kingsman: Zlatý kruh se nevyrovnává velmi vysoké kvalitě svého o tři roky staršího předchůdce. Navzdory nervózním předpokladům je tomu tak však jen o kousek a pořád jde o skvělý film, který by měl většinu fanoušků potěšit ve všech aspektech, v nichž vynikala už jednička, a zároveň přinést i něco nového.

První věcí, která skutečně potěší, je způsob, jakým je film navázaný na svého staršího bratříčka. Vracejí se dvě vedlejší postavy (obě tentokrát hrají daleko podstatnější roli), díky čemuž je přechod velmi plynulý a působí maximálně přirozeně, což je ještě zdůrazněno snad pětiminutovou úvodní akční scénou, jež se svojí choreografií zcela vyrovná jakémukoliv fenomenálnímu boji v původním snímku.

I nový hlavní záporák, vládkyně drogového podsvětí Poppy Adams (Julianne Moore), působí svěžím dojmem a už od začátku nenechává nikoho na pochybách, co přesně je zač a co od ní můžeme čekat – pod zdánlivě nevinným povrchem se skrývá megaloman právě tak šílený a nedbající na životy kohokoliv kromě sama sebe, jako byl Valentine (Samuel L. Jackson) v jedničce, či snad ještě více.

A tím se pomalu dostáváme k tomu, jaký film vlastně Kingsman: Zlatý kruh je. Touha a potřeba vyrovnat se obrovské kreativní invenci původního Kingsmana je jasně patrná a hluboce se podepisuje na všem, co se ve filmu děje. Akce je ještě vybroušenější a šílenější. Postavy jsou vyhraněnější a jejich parodizování klasických stereotypů místy přechází až do nezáživného klišé. Speciální zbraně, vozidla, přístroje a další vymoženosti jsou ještě smrtonosnější, přesnější, nezničitelnější a absurdnější než kdy dřív.

Humor ovšem zůstává stále stejně úsměvný a ani na chvíli neztratí svůj lehký tón, navzdory daleko temnějšímu ladění pokračování, což je v retrospektivě dobře, neboť to snímku umožňuje zůstat věrným svým kořenům a zároveň se od nich alespoň částečně posunout dále a nepůsobit jako úplně stejný film, ačkoliv rovněž nabízí fanouškům mnoho referencí na svého předka a bezostyšně si tak tropí legraci sám ze sebe.

To se mu daří i s vypjatě očekávaným návratem Harryho Harta (Colin Firth), který sice není tak překvapivý, jako sliboval Matthew Vaughn, režisér filmu, avšak stále je poměrně uvěřitelný a svým našroubováním na jedničku téměř elegantní. Téměř.

Přirozeně, Kingsman: Zlatý kruh opět exceluje v tom, čím se série původně proslavila, tedy dokonale zpracovanými akčními scénami, jaké v podstatě nemají konkurenci v žádném z filmů současnosti, až příliš často zasažených rozklepanou kamerou a nevalnou choreografií.

Za vypíchnutí stojí především úplně poslední ze scén, několik minut dlouhá a celá natočená jediným plynulým záběrem, přičemž je snad ještě lepší než ona přeslavná kostelní scéna z prvního Kingsmana.

Skvělý je také soundtrack a grafické zpracování, které společně dodávají lehký, hravý náboj, ačkoliv je film o několik stupňů temnější a nijak se nebojí zabíjet své postavy, pokud to přispěje k atmosféře či příběhu, což mu jen a jen prospívá.

Prokletí druhého dílu je u Zlatého kruhu jasně patrné – kdyby jednička nikdy neexistovala, patrně by dvojka byla posuzována diváky i kritikou daleko přívětivěji, neboť by její kladné stránky nebyly tak zastíněny svým nepřekonatelným předkem, a naopak nedostatky by nebyly tak patrné. I tak jde ovšem o skvělý film, který nabídne svým věrným vše, po čem by snad mohli toužit.