Scorseseho Mlčení: Šlápni si na svého Ježíše

Mistr svého řemesla, režisér Martin Scorsese, přichází do českých kin s novinkou jménem Mlčení. Příběh dvou jezuitských kněží, kteří v Japonsku 17. století pátrají po svém zmizelém učiteli, je tíživou výpovědí o tom, že být křesťanem není žádná hitparáda. O to víc, jste-li vystaveni utrpení svých bližních a Bůh nikde.

Pokud sledujete Scorseseho tvorbu pečlivě, neuniknou vám dvě věci. Za prvé, film Mlčení má mnoho společného s Posledním pokušením Krista (1988) a Kundunem (1997) a za druhé, nehraje zde Leonardo DiCaprio. Scorsese se ve svých 74 letech vrací k tématům, která ho, zdá se, stále pálí. Divák se musí obrnit velkou dávkou trpělivosti a nechat Martina vyprávět další z jeho epických příběhů. Naléhavost je tady totiž víc než zřejmá.

Dva mladí portugalští jezuité, které hrají Andrew Garfield a Adam Driver, se dobrovolně vydávají do Japonska, aby našli svého učitele Ferreiru (Liam Neeson), o kterém se proslýchá, že odpadl od víry. Oba zapálení křesťané ani chvíli nepochybují o tom, že Ferreira nezradil. Jakmile se ale jejich nohy dotknou japonské půdy, začíná pro ně ta nejtěžší zkouška v životě. Slovy Léona Bloye: Každý křesťan, který není hrdina, je prase. Na ostrově probíhá hon na všechny, kdo našli v Ježíšově učení zalíbení. V tomto případě jsou drtivá většina z nich prostí vesničané, kteří kromě nového učení nemají vůbec nic.

Vybalím to rovnou. Z filmu jsem nadšená. Zádumčivé obrazy, kamera, zobrazení japonské kultury, způsobu života a myšlení jsou úchvatné. Příběh jako takový je neoposlouchaný (určitě si přečtu knihu Šúsaka Enda). Co je ovšem trošičku „auvajs“, je stopáž filmu a scénář taky zrovna nepatří k nejzdařilejším. Mlčení je užvaněné. Scénáristé nám skoro každý záběr vysvětlují.

Proč? Nad tím mi zůstává rozum stát. Divákovi pak v momentech, kde by mohl zapojit vlastní hlavu, nezbývá, než se nechat vést. Ale možná to tak režisér chtěl. Scény, kdy hlavní japonský inkvizitor vysvětluje jednomu z kněží, proč je křesťanství v Japonsku nežádoucí, patří k nejlepším momentům filmu. Co mne trochu zarazilo, byly chvíle, kdy scénář působil nechtěně komicky. Zkrátka mne překvapilo, že i to se může stát někomu, jako je Scorsese. Je to v momentech, kdy do filmu vstupuje Ježíšův hlas. To už je opravdu too much. Zvládli bychom to i bez něj, sorry jako.

Přes tyto výhrady ale stále Mlčení považuji za skvěle odvedenou práci. Nejzajímavější na něm je jeho myšlenka. Stojí vůbec křesťanství za litry prolité krve? Je jeho poselství skutečně univerzální? A jak zvládnout krizi vlastní víry? Na to si divák, utrápený jak Kristus, musí po 161 minutách odpovědět sám. Ve srovnání s například Gibsonovým Umučením Krista je Mlčení snímek oplývající pokorou.

Cítíte ji z režie samotné. Martin to myslel upřímně, věřím, že mu to samotnému dalo zabrat. Ale hlavu vzhůru! Pochybovat o vlastní víře je okej. Jak by řekl profesor Halík, který je velmi pro humor a dokonce o tom napsal řadu textů – co je bez chvění, není pevné.
Mlčení můžete zhlédnout v Kině Lucerna 1. března.