Film Oni a Silvio (2018). Když je vulgarita uměním a nudou

„Nechtěl jsem dělat politiku, šel jsem do ní, jen abych nemusel do vězení,“ říká ve snímku Oni a Silvio ústy herce Toni Servilla excentrický italský miliardář a několikanásobný premiér Silvio Berlusconi. V českých reáliích dostává tenhle výrok ještě další rozměr, a tak není moc překvapivé, že se v sále ozve smích. Při sledování tohoto snímku si na Česko ostatně vzpomeneme vícekrát.

Berlusconi je výraznou postavou italské a světové politiky již mnoho let, a přes svůj vysoký věk, byť dnes již v ústraní, zůstává jí dodnes. Byl jedním z prvních politiků, který kromě vládní moci dokázal ve svých rukou soustředit i média, od novin po televizi, ze které vybudoval jeden z nejsledovanějších kanálů v Itálii. V tomto směru má jeho český následovník ještě co dohánět, stejně jako charismatu. Snímek režiséra Paola Sorrentina nás přenáší do situace, kdy po období u moci Berlusconi poprvé prohrává volby.

Nahé dívky kam se podíváš

Kromě svých nezpochybnitelných dovedností v byznysu i politice proslul Berlusconi také svou nákloností k mladým dívkám a nevázanými večírky plnými drog a sexu. Není divu, že v jeho okolí se pohybovala řada lidí, kteří měli více než pochybnou pověst. Dostat se do jeho okruhu ale znamenalo dostat se také k penězům. Přesně po tom touží Sergio Morra, malý obchodníček z Taranta, kterého už nebaví dělat byznys jako jeho otec. Přesvědčí se o tom, že poskytnout průměrnému postaršímu úředníčkovi možnost trochu si povyrazit s hezkou dívkou je šance, jak se dostat k mnohem lepším zakázkám. To se ovšem nelíbí jeho otci, a tak se mladý muž, po boku s ambiciózní manželkou, rozhodne jít hledat štěstí v Římě.

Kdyby si ho povšiml On, mohl by se přece hřát v záři Jeho vlivu. Osud mu do cesty přivane jednu z Berlusconiho milenek, se kterou dá Morra dohromady plán. Najme si vilu na jihu, přímo proti té Berlusconiho a přiveze sem ty nejkrásnější dostupné ženy. Tohle musí zabrat. „Je to film o triumfu vulgárnosti,“ tvrdil sám Sorrentino po premiéře svého snímku na festivalu v Torontu. Otázkou je, jestli může být vulgárnost uměleckým jazykem, jak se nám to snaží snímek Oni a Silvio ukázat. Samotný Sorrentino bývá považován za jednoho z nejtalentovanějších současných italských režisérů.

Pochopit ale v tomhle filmu jeho umělecký jazyk je poměrně obtížné.
Z díla o stopáži 150 minut totiž valnou část tvoří více či méně detailní záběry na polonahé dívky popíjející alkohol, šňupající koks a vilně se vlnící v rytmu hudby. Aby toho nebylo málo, sem tam dojde i na nějaké ty náznaky sexu, zejména lesbického. Mohlo by se oko mužského diváka těšit na něco lepšího?

Mohlo, protože po nějaké době už i ty krásné křivky a obnažená ňadra či pozadí začnou až nehorázně nudit. Zřejmě je to režisérův záměr, snaha něco tím návštěvníkům sdělit, ale pochopit tento vzkaz vyžaduje zřejmě filmového diváka s opravdu vytříbeným vkusem pro filmovou poetiku. Troufneme si tvrdit, že pro většinu zůstane obscénnost obscénnosti, vulgarita vulgaritou. Navíc poměrně vyprázdněnou a nefunkční. Existují díla, kde má svůj smysl, tady se spíše zdá, že režisér se snažil něčím film nafouknout, aby nebyl jen o Berlusconim.

Když přichází on

Ve druhé části snímku totiž nastává poměrně zásadní změna, záběry na nahotinky ustupují do pozadí, a my máme najednou možnost nahlédnout do soukromí stárnoucího seladona, který navíc právě vstřebává jednu ze svých největších životních porážek. Najednou Oni a Silvio dostává úplně novou dynamiku a Toni Servillo, dvorní Sorrentinův herec, se v roli Berlusconiho rozehrává ke skvělému výkonu. Z filmu se stává zajímavý politický thriller, který musí diváka bavit. Není to klasický filmový portrét, je to možnost skutečně sledovat vnitřní zápas narcistního člověka, který hledá sebe sama a pevnou půdu po nohama.

Můžeme sledovat nejen jeho hádky se ženou žijící s tím, že je neustále podváděna, jeho schůzky s politickými souputníky i oponenty, ale třeba i přesvědčování fotbalisty, aby odolal vábení jiných klubů a přestoupil do Berlusconiho AC Milán. „Můžeš mít vše! nabízí mladému muži. „Vše někdy není dost…“ dostane se mu odpovědi, která i tak zkušenému matadorovi, jakým Berlusconi je, zůstane zaryta pod kůží. Pro českého diváka je právě tahle část snímku ještě o kousek atraktivnější, paralel se současnou Českou republikou se totiž nabízí více než dost.

Na své si přijdou i všichni ti, které politika prostě baví, protože v Berlusconim můžeme sledovat hru skutečného mistra.
Je obrovská škoda, že než dojde snímek až k tomuto momentu, nemalá část diváků bude už unuděna k smrti, a představa, že v následujících hodinách uvidí ještě nějaké ženské ňadro, v nich zřejmě vyvolá lehkou nevolnost. Kdyby nebylo prázdného úvodu (nebo těžce pochopitelného – jak je libo), byl by totiž film Oni a Silvio skvělým politickým filmem.