Morální dilema Olgy Tokarczuk vás povede Přes kosti mrtvých

Vynikající polská spisovatelka Olga Tokarczuk a režisérka stejné národnosti Agnieszka Holland jsou v naší zemi velice populární. V novém filmu Přes kosti mrtvých spojily své umělecké síly a vzniklo něco, co mnohé naštve, jiné znechutí a zbylé nadchne, záleží pouze na tom, na jaké straně barikády stojíte a jestli jste, nebo nejste, ochotni jít přes mrtvoly.

Před pár lety se mi dostala do ruky kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (název odkazuje k jedné z básní Williama Blakea) polské spisovatelky Olgy Tokarczuk.

Když jsem knihu dočetla, nevěděla jsem, co si o příběhu myslet. S čím dál větším odstupem jsem z něj ale byla nadšenější. A hlavní hrdinka Jana Dušejko se sice jevila jako hysterická ezopíča, nicméně mi byla nesmírně sympatická, což je zvláštní.

Tokarczuk k filmu podle své knihy napsala společně s režisérkou Holland scénář a dobře tomu tak. Většinou se stává, že spisovatel, byť sebelepší, nezvládne scénáristické řemeslo a průšvih je na světě. Tohle naštěstí není ten případ. Film je s jistými odchylkami knize věrný a tam, kde se liší, mu to prominete, protože už jste dost staří na to, abyste pochopili, že co funguje v knize, nemusí fungovat na filmovém plátně a naopak.
Jana Dušejko je stárnoucí žena, která žije v malé pohraniční oblasti Stolových hor, nejí maso, protože miluje zvířata víc než lidi, a na svůj vzhled moc nedbá.

Zajímá se o astrologii a horoskopy. Učí angličtinu, toulá se po lesích a uklízí binec po pytlácích. Má kolem sebe pár věrných, stejně podivných a málomluvných přátel, kteří si na rozdíl od celého městečka neťukají na čelo pokaždé, když se Dušejko objeví. Jednoho dne se začnou nalézat mrtvoly místních myslivců a pytláků, kolem kterých se najdou pouze stopy zvířat. Jana Dušejko je přesvědčená, že se zvířata mstí za neustálé hony a lovy. Samozřejmě jí to nikdo nevěří…

Výprava filmu a režisérské vedení Agnieszky Holland dopadlo velice dobře, řekla bych. Magické záběry lesa a jeho zvířecích obyvatel jsou jak vystřižené z reklamy na Rajec a nejedna romantická duše během projekce zatouží žít v chaloupce Jany Dušejko. Film nepostrádá černý humor, zajímavé postavy a spád. Nudit se určitě nebudete. Jediným „auvajs“ je v tomto případě příběh samotný. Dostávám se tím k titulku této recenze. Morální dilema, ano, ale jak pro koho.

Poselství Tokarczuk je jednoznačné. Do hajzlu s člověkem, který se prohlásil za pána všeho tvorstva. Do hajzlu s náboženstvím, které svým antropocentrismem dalo přírodě pěknou facku. René Descartes byl vůl, když řekl, že zvířata nemají duši. Zvířata se mají chránit, ne střílet a jíst. To celé je podáváno s notnou dávkou hysterie, kterou umocňuje herečka Agnieszka Mandat v roli Jany Dušejko. Divák si možná řekne, co ta bába šílená blázní a sakra, proč tak naléhavě?

Kdo s názory hlavní hrdinky souhlasí, ten film ustojí naprosto s přehledem a přílišnou agitku vlastně s úsměvem schválí, protože jo, někteří lidé jsou nenažraná prasata, jejichž existence je naprosto zbytečná. Když jde o to, jestli vraždit, nebo nevraždit, hysterie není nikdy dost. Otázkou je, co si o filmu pomyslí zapřisáhlí masožrouti, paničky v liščích kožíšcích a přátelé myslivosti. Těm film po chuti nebude a pravděpodobně na něj ani nepůjdou. Nutno ale dodat, že hlavní myšlenka příběhu není namířena proti obyčejným lidem, kteří si dají šestkrát týdně maso. Tokarczuk leží v žaludku především lidé, kteří mají potřebu demonstrovat svoji moc a k přírodě se stavějí stylem „po nás potopa“. Neustálý hlad a bažení po tom urvat si toho co nejvíc není určitě stigmatem jenom dnešní společnosti.

Závěrem lze říci, že film má řadu silných i slabších momentů, ale jako celek funguje. To jestli vás osloví, ale záleží především na tom, zda máte raději vepřové, nebo cizrnu.