Recenze filmu Spider-Man: Homecoming. Bez znalosti marvelovského univerza si neškrtnete

Nejnovější reboot série příběhů o Spider-Manovi, jenž jej zároveň zařazuje do marvelovského univerza, se konečně vrací ke komiksovým kořenům a i přes několik svých much ukazuje, že takové zpracování pavoučímu muži velice prospívá.

Fanoušci Spidermana si mohou konečně oddechnout – nejenže Homecoming není i přes původní obavy, způsobené hrozivě příšerným plakátem, vůbec špatným filmem.

Navíc se mu výborně daří zkombinovat původní autorskou představu o postavě pocházející již z nejranějších komiksů o něm s větším celkem MCU (Marvel Cinematic Universe), a vytvořit tak film, jenž přesahuje Spidermana jako takového, avšak stále zůstává zaměřen především na něj, kluka, jenž právě dostal svou životní šanci a nemůže se vyřádit v bytí superhrdinou.

Jistě, Tony Stark sice hraje ve snímku výraznou roli, nebere ale Spidermanovi jeho výsostné místo – spíše funguje jako záchranná síť starší a podstatně zkušenější autority, do níž může v případě přílišného průšvihu spadnout. Vztah je díky tomu velmi přirozený – oba jsou sebou navzájem otrávení (pro Starka představuje patnáctiletý Peter Parker nezodpovědné děcko, zatímco pro Spidermana je Iron Man někým, kdo mu nedůvěřuje a jen jej zbytečně omezuje), ale zároveň se navzájem potřebují a vědí to.

Skvěle vyřešený je i Spidermanův oblek – v této verzi příběhu jej vytvořil právě Tony Stark jako dárek pro svého nového adepta na Avengera. Díky tomu disponuje množstvím pokročilých technologických vychytávek, k nimž by se jinak poměrně obyčejný chlapec nikdy nemohl dostat, včetně pro Marvel typické osobní asistentky v podobě umělé inteligence, která je poněkud nečekaně jednou z nejlepších postav celého Homecomingu.

Když se bavíme o technologiích a postavách, nemůžeme opomenout hlavního padoucha, vystupujícího pod jménem Vulture. Marvel zde zkusil něco jiného a částečně se mu podařilo překonat nejzákladnější problém svých záporáků, tedy nedostatek jakékoliv plasticity, a tudíž neschopnost naprosté většiny diváků odlišit jednotlivé superzločince od sebe navzájem – schválně, vzpomínáte si, jak se jmenovala záporná postava z dvojky Thora? Ne? Já také ne.
Adrian Tooms, vystupující pod jménem Vulture, normální člověk bez superschopností, jehož jedinou motivací ke zločinu je potřeba zabezpečit svou rodinu poté, co jej Stark víceméně mimochodem připravil o práci, je sympatičtější a osobitější než mnoho jiných padouchů. I jeho okřídlený oblek je skvěle propracovaný a stále znovu překvapuje širokou paletou svých schopností.

Toomes obecně je jistým způsobem přízrakem měnícího se marvelovského univerza – souboje mezi superhrdiny a superpadouchy za sebou zanechávají tuny trosek a proměňují svět ve zcela jiné místo, než byl ještě před pár lety. Není nic podivného, že se objevují oportunisté, kteří by rádi jimi způsobených problémů využili ve svůj prospěch, aniž by nutně sami byli skutečně zločinci toho nejvyššího kalibru.

Kde však Spider-Man těžce pokulhává, jsou v podstatě všechny scény, v nichž se vyskytuje Peter Parker a libovolná dívka jeho věku. Ano, jistě, je to nezkušený pubertální chlapec, avšak taková míra svébytné trapnosti se na stříbrném plátně jen tak nevidí. Typický marvelovský situační humor to sice alespoň do určité míry zachraňuje, ale přesto by bylo lepší, kdyby si hollywoodští filmaři někdy konečně společně zašli do nějaké školy a zjistili, jak se mezi sebou děti baví, protože takhle to zcela určitě není.

Ještě větším problémem je jistá roztříštěnost – je patrné, že i za mnoha vedlejšími postavami jsou alespoň do určité míry promyšlené motivace, ale ve filmu to bohužel není moc vidět. Mnoho skutečností je jen naznačeno, ale dále s nimi není vůbec pracováno, přičemž o nějakém smysluplném stavění na nich už vůbec nemůže být řeč. Především postava Michelle, jedné z Peterových spolužaček, dostává z nějakého důvodu poměrně velké množství prostoru, ačkoliv její dopad na něj by se dal jedním slovem shrnout jako nulový.

Jako u všech marvelovek i u této platí, že je určena pro běžného diváka a nemůžete od ní čekat jakkoliv hluboký filmový zážitek. Zároveň ale nabízí skvělé audiovizuální představení a nenásilný situační humor, což jistě mnoho lidí ocení. Znalost ostatních filmů MCU je ideální, hlavně snímku Captain America: Civil War, jenž tomuto snímku předchází a na nějž je dějem přímo navázáno.
Mimochodem, film má dvě scény po titulcích.