Film Víno nás spojuje jsou Bobule po francouzsku

Po tomhle filmu si raději na večer nic neplánujte, protože vám na jeho konci nezbude nic jiného, než vyrazit na skleničku dobrého vína. Budete na ni mít nepřekonatelnou chuť minimálně od poloviny filmu. Navíc, pokud máte více než jednoho sourozence, ji možná budete i potřebovat.

Tenhle film by se klidně mohl jmenovat Vinařův rok, protože o víně a jeho výrobě se díky němu dozvíte opravdu hodně. Pokud patříte mezi ty, kteří tenhle lahodný mok nejen rádi ochutnávají, ale také se s chutí projdou vinicemi, bude vás tenhle film nejspíše opravdu bavit. V anglické verzi nese název Back to Burgundy, tedy Zpátky do Burgundska, z čehož je docela zřejmé, co vás čeká.

A naprosto úchvatných záběrů do burgundských vinic si užijete dosyta. Právě proto tenhle film milovníky vína dostane nejspíše docela rychle. Jako bonus si uděláte trochu pořádek v burgundských odrůdách a také v označování vína po francouzsku (víte, co je Grand Cru?). Ostatně právě z Burgundska přivezl Karel IV. první víno do Česka, takže bychom k tomu měli mít blízko.

Pouto mezi sourozenci nezničíš

Pamatujete si na svého času docela úspěšný český film Bobule? Tak vlastně přibližně tušíte, co vás v kině bude čekat ve filmu Víno nás spojuje. Jen herecké výkony jsou o poznání méně upocené (a můžeme je s klidným svědomím označit za výkony) a příběh je také propracovanější. Jedno mají ale filmy společné; odehrávají se tak trochu v rytmu přírody, která má na vše svůj čas a věci v ní se nedají uspěchat. Tempo filmu je tak opravdu rozvážné, možná pro někoho až příliš pomalé. Naštěstí má film únosných 113 minut a záběry na nekonečné vinice a přírodu kolem můžete to brát jako relax. Spravedlivě ale musíme přiznat, že být ještě o pár minut delší, asi by se divák už začal trochu nudit.

Zápletka není příliš složitá, Jeanovi žijícímu se svou přítelkyní a synem v Austrálii jednou zazvoní telefon. Dozví se, že jeho otec je vážně nemocný. Ten otec, kvůli kterému se rozhodl – ač nejstarší syn – opustit rodinné vinařství, cestovat, a nakonec se zkusit postavit na vlastní nohy na druhé straně světa. Jenže, i když se může zdát, že své kořeny dávno zpřetrhal, není to tak snadné. A tak za pár desítek hodin stojí u otcova lůžka v nemocnici, aby si konečně promluvili. Jenže otec je již na pokraji kómatu. Za dalších pár hodin Jean vstupuje do brány rodinného statku uprostřed vinic. Tam na něj čekají dva zbývající sourozenci – Julietta a Jéremy. Ani s jedním nemluvil od té doby, co zemřela jejich matka, téměř pět let.

Vrátit se po více než desetiletí domů není tak úplně snadné. Režisérovi Cédricu Klapischovi se podařilo ubránit přílišnému patosu, naopak využil příležitosti, kterou mu dal scénář, a pustil se do rozehrání složité partie pletiva sourozeneckých vztahů. Ne náhodou se ostatně Klapisch na scénáři, společně s Santiagem Amigorenou a Jeanem-Marcem Roulotem, i sám podílel. Ti, kdo mají jednoho či žádného sourozence, to možná nepochopí, ale každý kdo má – jako Jean – dva a více, bude mít během filmu další důvod k přemýšlení.

Společně s Jeanem mu totiž začne docházet, že přes všechny spory, občasné souboje, a třeba i vzájemnou rivalitu, je mezi sourozenci něco, čeho se nemůžeme zbavit. Můžeme zkusit žít na druhé straně světa, můžeme si třeba nalhávat, že je nám to všechno ukradené, ale jakmile se s nimi sejdete, najednou je to jinak a vy cítíte, že takhle to má být. Ač český název Víno nás spojuje míří spíše někam jinam, ve skutečnosti poutem není jen společný majetek, dokonce ani společná krev, je to mnohem více. Klapischovi je nutné připočítat k dobru, že přesně tohle předivo dokáže jemně zaplétat a zase rozplétat.

Kde je vlastně doma

Samozřejmě se stane, co se stát musí. Otec velmi záhy po Jeanově příjezdu umírá. Dětem zanechává rodinný majetek v takzvaném ideálním spoluvlastnictví. Co to znamená? V podstatě mají sice všichni stejný díl, ale nikdo z nich s ním nesmí nakládat bez souhlasu zbylých dvou. Takže první Jeanova myšlenka, že svůj díl prodá a vrátí se na svou vinici v Austrálii, bere brzy za své. Aby to neměl tak jednoduché, jeho vztah s přítelkyní má povážlivé trhliny. Kromě toho začíná cítit, že – jakkoli si navenek drží image drsňáka – rodinné vinice a půda v Burgundsku mu není ani zdaleka tak ukradená, jak říká. O sestře i bratrovi ani nemluvě. Asi je teď jasné, že původních pár týdnů doma se trochu protáhne.

To je přesně onen důvod, proč možná všichni z nás, kteří máme sourozence, potřebujeme po filmu skleničku. Nenechte se odradit, není to žádný hluboký psychologický film, který vás rozklepe. Ale představitelé tří hlavních rolí Pio Marmai (Jean), François Civil (Jeremy) a také Ana Girardotová jako Julietta do svých rolí skvěle zapadli a herecky je zvládli velmi dobře. Mimochodem, s Annie Girardotovou jde jen o shodu jmen. Když všechny tři vidíte pohromadě, téměř jako skuteční sourozenci vypadají. Žádné zbytečné přehrávání, žádná násilná stylizace. Velkou devizou filmu Víno nás spojuje je civilnost a přirozenost. Prostě dobrý začátek večera zakončeného ve vinárně!