Recenze filmu Z Paříže do Paříže: Hrdina může být nenápadný

Filmů o holocaustu bylo natočeno nespočet, dokonce i ty o životě židů za druhé světové války se dají počítat na tucty. Ale i kdybyste je všechny viděli, přece stojí za to vyrazit do kina na film Z Paříže do Paříže. Dostane vás svou syrovostí, bezprostředností a vlastně i normálností, kvůli které vám nejspíše bude běhat mráz po zádech ještě pěkných pár okamžiků po opuštění kina.

V českých kinech aktuálně běží první díl trilogie Zahradnictví od Jana Hřebejka, který se odehrává v době Protektorátu.

Je skoro symptomatické, že jen pár dní po něm dorazil do našich kin francouzský snímek Z Paříže do Paříže, který se odehrává téměř ve stejném období, jen místem děje je částečně okupovaná Francie a pak také území kolaborantského Francouzského státu v čele s maršálem Pétainem. Podobně jako Protektorát i tohle území bylo vlastně pod kontrolou Němců.

Podobně jako my, i Francouzi se s dědictvím Vichistického režimu snaží vyrovnat. Ani pro ně to není snadné, ale právě kontrast těchto dvou filmů ukazuje, že to zvládají mnohem lépe než my. Tohle totiž není plochý příběh umělých hrdinů, kteří spíše připomínají sochy. Je to příběh, který nám ukáže, že hrdinové jsou často mnohem méně nápadní, než bychom si mysleli. Dokonce i hrdina může někdy selhat.

Stejně tak ten, kdo zaprodal svou duši ďáblu, v sobě může najít odvahu postavit se zlu a udělat něco relativně malého, co ale zachrání život. Tak jako židovský doktor Rosen (Christian Clavier) ve službách SS, když – jakkoli pozná, že oba jsou také židé – zachrání dva mladé hrdiny před deportací, jakkoli předtím určitě mnoho jim podobných pošle na smrt. „Proč zrovna já?“ ptá se Jo Joffo, když od něj odchází.

Marný útěk před zlem

Situace rodičů, kteří se musí rozhodnout opustit své děti jen proto, aby je ochránili před nebezpečím, může být českému publiku blízká. Vždyť něco podobného asi zažívali čeští židé, když viděli své děti, jak odjíždějí vlakem sira Wintona. Chlapci Maurice a Joseph (Jo) Joffovi musí také sednout do vlaku. Jenže jsou úplně sami, nemají žádné doklady a vlastně ani žádné další věci. Jenže německá armáda už téměř obsadila Paříž, a tak se jejich rodiče s těžkým srdcem rozhodují, že rodina se musí rozdělit, aby přežila. Josephovi je přitom jen deset, bráška Maurice je o pouhé dva roky starší. Jenže jejich otec si dobře spočítá, že pokud by on s manželkou a čtyřmi syny vyrazil najednou, jejich šance přejít na druhou stranu – do v té době ještě svobodné části Francie – je minimální.

Právě mladší Jo Joffo je autorem knížky, která se stala předlohou k filmu Z Paříže do Paříže. Celý příběh můžeme tedy sledovat očima desetiletého kluka, který se najednou setkává tváří v tvář nepochopitelnému násilí a nenávisti. Oba mladí herci Dorian Le Clech jako Joseph i Batyste Fleurial (Maurice) si s rolemi poradili se zkušeností protřelých mazáků. Hlavně Le Clech zaujme skutečně přirozeným a civilním projevem. Jsou to jeho emoce na plátně, které vám chtě nechtě způsobí, že se i během projekce několikrát otřepete, a když pak opouštíte kinosál, budete se zřejmě i v horkém letním dnu ještě nějakou dobu trochu klepat. Stačí jen pár minut filmu, kdy chlapci dorazí do hraničního městečka a malý Jo ke své hrůze spatří v panice prchající lidi, které němečtí vojáci honí po peronu i podél tratě.

Dívá se z okna a vidí, jak jsou muži i ženy bez milosti stříleni do týla, přímo vedle vlaku. A co teprve, když vlakem začnou procházet hlídky v uniformách SS se samopaly.
Chlapci nemají doklady, sledují, jak vojáci bez milosti vytahují z vlaku všechny, kteří se provinili jen tím, že se přiblížili k demarkační čáře, k hranici „svobodné“ Francie. Když už situace vypadá zcela beznadějně, objeví se první z nenápadných hrdinů. Postarší katolický kněz, který je prohlásí za své schovance a pomůže jim bezpečně se dostat z vlaku. Poprvé se to povedlo, ale oba chlapce čeká ještě dlouhá cesta do bezpečí.

Štěstí nikdy netrvá dlouho

Oba si myslí, že největší hrůzy už viděli. Ještě netuší, co je vlastně čeká. Nebezpečný přechod přes hranici se změní v drama, prozatím s dobrým koncem. Po náročném pěším přechodu hor se zdá, že se vše nakonec v dobré obrátí. Se svými rodiči a bratry se konečně setkávají v Nice. Zde sídlí italská posádka, všichni věří, že budou mít konečně klid. Jenže to je jen klid před bouří. Situace se brzy mění, Němci zatknou Mussoliniho a Italové se stahují. Režim ve zbývající části Francie se rychle mění a řádění německých jednotek pokračuje i zde. Rodiče chlapců naštěstí opět prokáží velkou dávku předvídavosti a na poslední chvíli oba ukryjí do internátní školy polovojenského typu. Ale ani tady nejsou v bezpečí, přestože hodnověrně tvrdí, že jsou přece katolíci.

Jenže do konce války je daleko, situace židů je stále horší, navíc chlapci se chtějí znovu setkat s rodiči. Vyrazí tedy na tajný výlet do města, na jehož konci ale čeká zatčení. Oba se tak ocitají na velitelství SS. Štěstěna jako by se k nim obrátila zády. Jejich průvodce je zastřelen, oni sami pak sledují, jak jsou lidé, které znali z židovské čtvrti, posílání do transportů směřujících ke koncentračním táborům na východě. V jedné chvíli zahlédnou i svého strýce. Přestože je tamní velitel přesvědčen, že chlapci jsou židé, nakonec musí kapitulovat. I díky pomoci dalších nenápadných hrdinů, včetně kněze z místního kostela, který je ochoten chlapcům vystavit falešné křestní listy.

Když už jsme prozradili, že Joseph Joff je autorem předlohy, je asi zřejmé, že příběh bude mít dobrý konec. Jak už to ve válce bývá, není ale tak úplně dobrý. Jejich otec, velmi dobře zahraný Patrickem Bruelem, se totiž rozhodne počkat v Nice na propuštění chlapců a neopustí město se zbytkem rodiny. To se mu ovšem stane osudným, je zatčen a z koncentračního tábora se už nevrátí. Matka oba chlapce po otcově zatčení varuje, proto se vydávají znovu na cestu. Do konce války se ukryjí v malém městečku, kde Joseph najde útočiště v domě zarytého Pétainovce, jehož syn je dokonce členem polovojenských „gard“. To, že je žid, se rodina dozvídá až ve chvíli, kdy jí to – po osvobození – zachrání život. Dav se je totiž chystá lynčovat. Malý Joseph ale vyskočí na stůl a všem sdělí, že celou válku přechovávali žida. A po mnoha letech se může přiznat ke své víře.

Silný film se strhujícím příběhem

Film Z Paříže do Paříže (ve Francii pod názvem Un sac de billes, tedy Pytlík kuliček) je strhujícím příběhem, který dokáže udržet vaši pozornost po téměř celé dvě hodiny. Sugestivní hudba i kamera, stejně jako výrazný herecký projev obou chlapců, dokáže vyplnit i chvíle, kdy děj nepádí zběsile kupředu. Ale to, co by jinde mohlo působit jako nudná výplň, je v tomhle snímku integrální součást děje. Možná si v těch chvílích dokážete na chvilku užít i krásné záběry horské přírody i romantických vesniček francouzského jihu, tady je zdánlivě vše v pořádku.

Film se částečně natáčel i v Česku, objeví se v něm Žatec i Praha. Na rozdíl od většiny podobně laděných snímků osloví především plastičností postav. Není to nějaký umělý příběh o utrpení, nejsou zde nějací prkenní hrdinové a padouši (jako třeba v již zmíněném Zahradnictví), je to snímek, který vás donutí skutečně přemýšlet o zlu a o tom, co jej může pohánět.