Recenze filmu Zahradnictví: Rodinný přítel. Poetika Pelíšků utopená ve všeobecné strnulosti

První díl trilogie Jana Hřebejka Zahradnictví má dějově předcházet kultovním Pelíškům. Ale pokud čekáte podobný humor, nadhled a svižný příběh bez zbytečných prostojů, budete zklamáni. Jako by scénáristovi Petru Jarchovskému tak trochu docházel dech, jako by herci nevěděli, co si s rolemi vlastně počít, jak s nimi naložit, a co dělat dál. Na konci tak v divákovi zbude vlastně jen podivný pocit.

I přes veškerou snahu končí pokusy české kinematografie (zejména novodobé) natočit dobrý film z obdob Protektorátu Čechy a Morava, případně z 2. světové války, v podivné strnulosti a stylizaci.

Jen těžko si představit, že by se někomu z našich filmařů povedlo natočit něco ve stylu francouzských komedií Sedmá rota a podobných. Jistě, už tu byly i pokusy natočit lehkou komedii. Jenže obava tvůrců, aby náhodou nebyli obviněni ze zesměšňování hrdinů, je bohužel velmi zřetelná.

Těžko říci, jestli je to nejistotou, že jsme se vlastně nijak hrdinně nezachovali, či je to reakce na poválečný vývoj, nebo vše má ještě nějaký jiný důvod. Ovšem výsledkem jsou obvykle zvláštní, jakoby neživé sochy a příběh snažící se podtrhnout hrdinství jednoho každého občana v Protektorátu. Skoro to vypadá, že s trochou snahy by Hitler padl jen pod tlakem naší, sice nenápadné, ale zato soustředěné diverzní činnosti. Tak nějak vypadá Zahradnictví, v němž se vše symbolicky odehraje, když na samém konci, už po válce, vytáhne Miloš Davida Novotného odbojové letáky, které hrdinně ukrýval mezi kaktusy.

Zajímavý začátek a pak už jen všednost

Úvodní scény filmu přitom vypadají, že nás čeká konečně zajímavý příběh. Trojice mužů se zapojuje do odboje. Jenže za chvíli si pro ně přichází gestapo, a tak Martin Finger, Jiří Macháček a Karel Dobrý jako bratři Jindřich a Karel Rohnovi a vedoucí holičství Otto končí v cele na Pečkárně. Ještě chvíli se zdá, že bychom mohli být svědky jejich výslechů a snahy jejich žen pomoci jim z nacistických kobek. Jejich ženy se totiž vydávají na gestapo, nechybí ani Aňa Geislerová, která hraje Jindřichovu manželku Vilmu. Přichází svému muži ukázat čerstvě narozenou dceru. Té pomohl na svět Jindřichův přítel doktor Jiří.

Duchapřítomná Vilma ještě dokáže cestou na sál před tajnou policií zachránit lékařský kufřík, ve kterém se ukrývají odbojové materiály. Zvláštní je, že policisté, jinak velmi důsledně prohledávající ordinaci, se o tašku zajímají jen velmi povrchně. Ale vše se zdaří, narodí se malá Danielka (Josefina Marková) a Jindřich svého přítele neprozradí. Scénář si tak připravuje půdu pro docela zajímavý milostný trojúhelník, protože kdo je oním rodinným přítelem, je teď už asi celkem zřejmé. Ovšem tahle šance je doslova promrhána.

Následující dlouhé minuty totiž na plátně sledujeme tak trochu nudný příběh o tom, jak se Jiří postupně sbližuje s trojicí žen, které zůstaly dlouhé roky války bez manželů. Měla by to být zápletka, vede ho k tomu vděčnost k příteli, nebo naopak krásná Vilma? Bohužel jediný, kdo si s rolí aspoň trochu poradil, je právě Aňa Geislerová. V jejích očích, gestech i řeči těla lze najít emoce, emoce ženy, která – jak Vilma sama přizná – prožila dva roky se svým manželem a otcem svého dítěte, a šest po boku mladého a pohledného doktora, který jí zahrnuje pozorností a péčí.

Nikoho nepřekvapí, kam celá zápletka směřuje. Přesto by to mohlo být zajímavé, kdyby se jejich vztah aspoň trochu vyvíjel. Kdyby zde byl aspoň nějaký posun. Jenže vlastně od prvních chvil až do okamžiku prvního polibku téměř na samý závěr je vše pořád stejné. Oba po sobě touží, ale nedají si to najevo, a snaží se vyrovnat se s vlastním pocitem viny. To, co Aňa Geislerová jakž takž zvládne, ani trochu nesedí Ondřeji Sokolovi. I když ten už několikrát dokázal, že kromě komediálních rolí zvládne i ty dramatické, v roli Jiřího působí velmi bezradně. Dlužno dodat, že scénář mu ani trochu nepomáhá.

Jindřich se musí vrátit

Když pak dostane rodina oznámení o Jindřichově smrti, vypadá to, že se konečně začne něco dít. Jenže pozorný divák si uvědomí, že pokud by Jindřich skutečně zemřel, pak by Jiří Kodet přišel v Pelíškách o jednu ze svých ikonických rolí. Stane se proto, co se stát musí. Když se konečně Vilma a Jiří políbí, před vchodem domu se objeví unavený muž s brýlemi v americké uniformě. Mrtvý Jindřich najednou stojí před domem a vykládá, jak ho při životě držely jen myšlenky na ženu a dcerku, kterou skoro nezná.

Kdyby v téhle chvíli první díl Zahradnictví skončil, asi bych to ještě divák vstřebal. Jenže tandem Hřebejk-Jarchovský nedá nic zadarmo. Čeká na vás ještě několik desítek minut scén, o jejichž smyslu se lze jen domnívat. Zřejmě si připravují základ pro další pokračování, snad se snaží o umění, ale pochopit, proč se Bedřiška v podání Kláry Melíškové rozhodne projet se v noci na kole ulicemi plnými sovětských vojáků, aby odevzdala Jiřímu malou tašku s věcmi, je nemožné. Odehraje se romance mezi nimi? Znásilní ji, nebo jinak ublíží, vojáci? Nic takového, jen dlouhé a trochu nepochopitelné záběry. A ve filmu bohužel nejsou jediné.