Film Zahradnictví – Dezertér: K Pelíškům pořád daleko

Zahradnictví natáčí dvojice Hřebejk – Jarchovský od počátku jako trilogii. Což znamená, že chtě nechtě nás čeká ještě jedno pokračování. Pravda, ve druhém díle je jedna scéna, u které se zasmějete. Což by možná mohlo evokovat Pelíšky, kterým děj předchází. Bohužel i ona jediná vtipná scéna působí spíše jako karikatura sebe sama.

Po prvním díle – odehrávajícím se během druhé světové války – nás děj druhého dílu posunuje směrem k legendárním Pelíškům. Tentokráte se tvůrci zastavili v letech 1947–1953.

RECENZE FILMU ZAHRADNICTVÍ: RODINNÝ PŘÍBĚH – POETIKA PELÍŠKŮ UTOPENÁ VE VŠEOBECNÉ STRNULOSTI

To samo o sobě zní velmi slibně, vždyť přesně tohle období bylo v našich dějinách velmi bouřlivé. Jenže jako si tvůrci nechali protéct mezi prsty všechny příležitosti dodat ději trochu dynamiku v prvním díle, podobně to udělali i ve druhém.

A tak nás opět čekají zbytečné a někdy až zdlouhavé dialogy a děj posunující se kupředu po mučivých sekundách. Pozitivní tak je snad jen to, že místo nekonečných 130 minut Domácího přítele se Dezertér vejde do 115 minut. Přiznejme si, že mu to hodně prospělo.

Nepřesvědčivý pokus o Kodeta

Nemá cenu příliš chodit kolem horké kaše – většina věcí, které byly vyčítány prvnímu dílu, se ve velmi podobné míře opakují i v pokračování. Platí to zejména o prkenných a plochých hereckých výkonech prakticky všech představitelů. Navíc Aňa Geislerová, která herecky držela Rodinného přítele, se tentokráte stáhla do pozadí.

Chvíli to vypadá, že více prostoru dostane Jiří Macháček, jehož nezpochybnitelné herecké schopnosti zůstaly v předchozím díle zcela ladem. To, že Ottu najde jeho manželka Ela v podání Gabriely Míčové zraněného v nemocnici, dávalo jisté naděje.

Jako se pomalu Ottovi daří znovu rozjet svůj kadeřnický salón Valentino, pomalu se rozjíždí i film. Jiří Macháček pobíhá kolem zákazníků, vtipkuje s rodinou a ukazuje, co v něm skutečně je. Dokonce i občasné zpomalení děje by divák odpustil. Jenže vše vygraduje v jedné jediné vtipné scéně. Dobře, je zcela prvoplánová a humor je poněkud přízemní, ale prostě se zasmějete. Tak trochu jako groteska. Záludné je, že s koncem téhle scénky začíná postupné Macháčkovo mizení.

Jako by své herecké mistrovství někde zahodil.
Po zbytek filmu přebírá jeho prostor Jindřich, tedy Martin Finger, který v minulém pokračování zdánlivě zahynul v německém lágru, aby se na konci filmu překvapivě objevil. Musel se objevit, protože Jindřich je přesně ten samý Jindřich, kterého v Pelíškách skvěle zahrál Jiří Kodet. Finger prakticky celý film usilovně pracuje na tom, aby byl stejně nesympatický a nesnesitelný. Problém je, že do Kodetovy noblesy má pořádně daleko. Takže vlastně zůstává jen přehrávání, buranství a neomalenost, kterou Geislerová trpce snáší. A protože jí chybí slušný protihráč, najednou je ve filmu velmi nevýrazná.

Černobílí komunisté

Atmosféra událostí února 1948 a politických procesů padesátých let by pro ilustraci osudů bývalých odbojářů dávala hodně příležitostí. Politika je ve filmu sice přítomná téměř v každém okamžiku, ale nelze se ubránit pocitu, že podobně černobílé črty bychom asi odpustili začínajícímu režisérovi, ale od Jana Hřebejka bychom čekali větší vícevrstevnatost. Možná se vám často bude na mysl vkrádat dialog o volbách, které vedl Zdeněk Svěrák s Janem Třískou v autobuse ve filmu Obecná škola. Žádný hlubší vhled, nic aspoň trochu barvitého, vlastně jen neustálé – trochu nudné – plkání.

I samotné únorové dění proběhne jaksi mimoděk, zcela mimo film. Prostě se najednou v salónu objeví podivná postavička s páskou Lidových milicí a prohlásí, že podnik přebírá. Podobně to je i s politickými procesy, z nichž zbude jen „hrdinný“ Jindřichův boj s komunistickou buňkou v práci. Nejenže to působí až trapně, ale především se celý motiv neskutečně táhne. Právě tady je Fingerovo přehrávání asi nejvýraznější a nejvíce vadí. V následujících minutách nakousne Jarchovského scénář ještě několik slibných příběhů, ale žádný vlastně nedotáhne.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že ze všeho nejvíc připomíná Zahradnictví: Dezertér učebnici dějepisu – poněkud nudnou a servírující informace bez všech kliček, kudrlinek a zdobení. Pokud se donutíte ji prolistovat, možná sem tam najdete nějaký zajímavý moment, ale na konci ve vás zůstane jen takový zvláštní pocit, že jste čekali přece jen o něco víc.

Bedřiška stále nečitelná

Pokud jste alespoň doufali, že se ve druhém díle odkryje důvod nepochopitelné noční projížďky na kole Bedřišky v podání Kláry Melíškové, i tady budete zklamáni. Její postava je sice poměrně výrazná, tak jako herečka sama, jenže prostoru, který dostane, je zoufale málo. Takže se prakticky omezuje jen na občasné – a trochu náhodné – výkřiky, které ovšem děj nikam neposunují. Že by dostala větší prostor v posledním pokračování? Bohužel ani ona se neubrání občasnému přehrávání. Ale vzhledem k tomu, co jí scénář předepisuje, se vlastně ani není co divit.