Film Zahradnictví: Nápadník. Konečně si můžeme pustit Pelíšky

Filmová série Zahradnictví lopotně a těžkopádně dosupěla k závěrečnému pokračování, které dostalo přídomek Nápadník. Je to možná nejlepší díl celé trilogie, i tak je ale přežití 112 minut v kině poměrně vysilujícím výkonem. Škoda, že duo Hřebejk – Jarchovský nezkusili natočit jen jeden film. Mohlo to být skutečně jejich životní dílo.

Ne, že by se daly Pelíšky považovat za nějaký vrchol kinematografie. Ale přece jen – solidní scénář, slušný spád, několik vtipných momentů a zajímavé herecké výkony. Sečteno a podtrženo, vcelku dobrý film. A jeho kvalita okamžitě výrazně stoupne, když zhlédnete prequel v podobě trilogie Zahradnictví. Nápadník ji uzavírá a chce se říct naštěstí. Protože všechno, co lze v Pelíškách ocenit, rozmělněno do tří pokračování prakticky zmizí, a zůstanou jen občasné světlé momenty, které celý film neudrží.

Konečně příběh

Právě rozplizlost celé trilogie je její největší slabinou. Jarchovského scénář občas zavadí o příběh a kdybychom ty zajímavé věci seskládali do jednoho snímku, byl by zřejmě docela fajn. Takto zbude jen velké množství nudy a vyprávění, které se dopředu posunuje zhruba rychlostí medu tekoucího ze sklenice. Rozhodnete-li se přece jen na Nápadníka vyrazit do kina, máme pro vás aspoň jednu dobrou zprávu – film má konečně nějaký příběh. Navíc docela slibný – dnes již dospělá Dana, dcera Jindřicha a Vilmy, se zamiluje do pohledného mládence.

Skvěle, řekneme si, mohl by to být dobrý romantický film. Dva dospívající mladí lidé a rodiče, kteří si drží celkem očekávatelný odstup, to může být zápletka. Ale tady dobré zprávy končí, Hřebejk s Jarchovským zopakují stejnou chybu, kterou udělali už v prvním díle Rodinný přítel. Tam se rozehrála láska mezi lékařem Jiřím, kterého si zahrál Ondřej Sokol, a Vilmou Ani Geislerové. Divák sleduje během celého filmu vlastně statické obrazy, vztah se nijak nevyvíjí. Objeví se zamilovanost a pak vlastně zůstává beze změny. V případě Nápadníka je vše ještě mnohem zřetelnější, protože má jít o vztah dvou mladých lidí kolem dvacítky.

Že by jejich láska během dvou let neprocházela žádným vývojem? Ovšem kdepak na Jarchovského, oba se prostě na začátku bláznivě zamilují a stejně bláznivě zůstávají zamilovaní přes všechny nástrahy, které jim do cesty klade život a nepřející rodiče (či spíše rodič). Vypadá to uměle až hanba. Poměrně dost k tomu přispívá Ivan Lupták jako představitel Danieliny lásky Mirka.

Její rodiče o něm mluví jako o charakterním a spolehlivém mladém muži a Lupták se snaží být tak charakterní, až se bojí projevit emoce. Ano, chová se rozumně, možná by se tak chlapci měli chovat, ale nalijme si čistého vína, ve dvaceti to moc nedělají. Zkuste si představit, že po dvou letech získají klíč k prázdnému bytu a jejich vyvolená najednou vycouvá. Jasně, asi by se hned nerozešli, ale vzít to s takovým klidem jako Mirek, to chce silný charakter.

Bohužel v nepřesvědčivém vystupování pokračuje Martin Finger jako Jindřich. To, co začalo ve druhém díle, je v Nápadníkovi dotaženo k dokonalosti či spíše děsivosti. Finger je bez debaty dobrý herec, bohužel Hřebejk ho obsadil do role, která mu ani trochu nesedla. Pro úplnost znovu připomeňme, že jeho postava je předobrazem té, kterou hrál v Pelíšcích Jiří Kodet.

A jestli v Rodinném příteli dokázal být jen trochu nesnesitelný, od Dezertéra se začal stylizovat do Kodetovy pozice. Jenže prostě Jiří Kodet to není. V předchozím díle to bylo jen podivné, ale protože v Nápadníkovi dostane opravdu velký prostor, tahle snaha přechází do velké trapnosti. Prostě ta nonšalance, která by téhle pozici dodávala důvěryhodnost a naznačovala spíše lehkou aroganci než tupost, tady naprosto chybí.

Ještě, že je tu Geislerová …a Fialová

Trochu více prostoru dostává opět Aňa Geislerová, pro diváka naštěstí. Ta se oproti prvnímu dílu drží poněkud zpátky, a tak nevyčnívá tolik. Jako by hrála na půl plynu, ale když na to přijde, dokáže předvést, že prostě umí. Možná je to dobře, protože v Nápadníkovi dostala skvělou spoluhráčku v Anně Fialové, představitelce Daniely. Ta si s rolí poradila opravdu velmi dobře, je uvěřitelná, přirozená a vybočuje z prkennosti ostatních postav.

Jarchovský ji údajně psal podle své matky, možná ho to příliš svázalo, možná chtěl být historicky přesný, možná mu bylo zatěžko psát detailně o milostných eskapádách své matky (a komu by nebylo). Ovšem Fialové a (hlavně) Luptákovi jejich roli pořádně ztížil. Skoro se nabízí porovnání třeba s Pavlovou a Pucholtem ze Starců na chmelu. Tam měli oba možnost dát do příběhu dynamiku, téhle příležitosti se bohužel mladému páru v Nápadníkovi nedostalo. Škoda, minimálně Fialová ukázala, že by na to rozhodně měla.

Aspoň trochu vtipu

Spravedlivě je třeba přiznat, že jestli se úspěšné pokusy o situační humor či nějakou komickou situaci v předchozích dvou dílech dají spočítat na prstech jedné ruky, ve třetím pokračování se jejich počet znásobí. Občas se skutečně sál usměje a s postupujícím dějem situací přibývá. Že by Jarchovský přece jen uměl napsat vtipný scénář? Poslední třetina třetího dílu trilogie to naznačuje. Jen se o to mohl pokusit i někdy v těch zhruba čtyřech hodinách předtím.

I když se film Zahradnictví: Nápadník utápí v rozplizlosti a vyprávění se posunuje doslova šnečím tempem, je to asi nejlepší díl z celé trilogie. Ovšem, jestli chcete dobrý romantický doják plný patosu, Hollywood to umí opravdu lépe. A vůbec, raději si pusťte Pelíšky.