Snímek Ztraceni v Mnichově si dal za cíl unudit diváka k smrti

Ztraceni v Mnichově je nový snímek od Petra Zelenky. Komedie o ukecaném papouškovi, který způsobí politický skandál. A taky o tom, jak můžou vypadat trable filmařů dovedené do absurdna. Film míří na publikum, které má vazby na filmařskou branži. Zbytek míjí velikým obloukem. Dost možná proto přináší tolik rozporuplných reakcí. Zelenkovy ambice byly troufalé, kde se stala chyba?

Chlápek se živí jako novinář, ale jeho konfliktní povaha mu působí potíže jak v pracovním, tak v osobním životě. Všechno se změní, když je poslán na tiskovou konferenci s papouškem Eduarda Daladiera, který je žijícím fragmentem Mnichovské dohody. Opakuje věty, které Daladier vyslovil ve své pracovně. Věty, které řekl o Češích, Francii a Hitlerovi. Co je obsahem jeho papouškování, zjistí novinář poté, co ptáka unese. Žako tvrdí, že „Češi jsou sráči“, „Hitler je super“ a staví tak známou historii do úplně nového světla. Vypukne velký mediální skandál, který končí tím, že si novinář papouška nechává a odjíždí s ním do Francie vystupovat v cirkuse.

Celý snímek je pomyslně rozdělen na tři fragmenty. Zdánlivě nepovedenou komedii popsanou výše, která je prodchnutá všemožnými chybami. Následuje střih do natáčení tohoto filmu, ve kterém si Zelenka dělá legraci sám ze sebe a z branže, ve které se pohybuje. Končí kritickou částí, kde se zaobírá českým filmařským průmyslem a českou náturou. Neohrabanost první části značí, že tady se režisérův záměr neminul účinkem. Druhá část sice poskytla vysvětlení předchozího slabého čaje, ale samotnému snímku vůbec nepomohla. To, co se Zelenkovi povedlo v Karamazových, tady nezvládl. Místo odpoutání se od příběhu nahrnul na diváka hromadu scén, se kterými se ten zmateně popral, neznajíc, jaké podmínky panují v dnešním domácím filmovém průmyslu. A pak najednou zničehonic režisér naladil na vážnou strunu. Postavy ve filmu se začaly zabývat tím, co se vlastně během Mnichovské dohody dělo. Jako podklad použily teze Jana Tesaře – tedy docela staré hypotézy, které se nezakládají zrovna na stabilních základech. Člověk měl chvílemi pocit, jestli si Dan Brown nezajel do Čech pro materiál na svou novou knihu Šifra mistra Beneše aneb To jsme to světu nandali. Problém je v tom, že tyhle scény se braly tak vážně, že v nich doteď už zoufalý divák našel útěchu, aby ji vzápětí zase ztratil. Protože mnichovské překvápko prostě nebylo dostatečně ústředním tématem celých dvou hodin. Téma těžkého údělu filmařského ho utlouklo sandálem.

Hercům oproti tomu není co vytýkat. Občas excelují, občas jejich výkon poklesá spolu s kvalitou snímku – nezpochybňovala bych ale, že se jedná o záměr. A papoušek byl mazel. Jenže zvířata jsou většinou vtipná, to nám ukázal už Petr Rychlý.

Co se týče humoru, kterým je celý film prodchnutý, asi jsem před promítáním nesnědla dost vtipné kaše. Jediný, kdo se v celém sále opravdu smál, byla slečna v řadě za námi. Ta se ale chechtala jak šílená pořád. Jinak se na většině tváří usadil spíš rozpačitý úsměv. Co se mě týče, většina vtipů byla opravdu hloupá. Kdyby ten papoušek uměl bučet, tak bučí, jak to bylo blbé. Film sice vyvolával různé emoce, ale většinou se jednalo spíše o zoufalství a zmatek. Poslouchat z různých stran věty typu: „Kdy už to skončí?“, „Já něčemu asi fakt nerozumím,“ a „Měli jsme radši jít na to pivo,“ člověka zamrzí. Zvlášť, když i nadějné zakončení ve formě storyboardu, záměrně přehnané, bylo i tak nudné a trapné.

Záměr Petra Zelenky mi i přesto připadá zajímavý. Že rád spojuje různé roviny příběhu a pohledu na věc, to je o něm známo. Ale tentokrát si ukousl příliš velké sousto. V tomhle bodě se shoduji s Kamilem Filou z Respektu – nevěřím, že veškeré záseky ve scénáři byly plánované. To by fungovaly mnohem lépe.

Film by měl varovat už v průběhu upoutávky, že se nebude jednat o běžnou komedii, která občas žánrově ustřelí. Místo toho budí zvědavost, co se vlastně bude dít. Cítím se podvedena. A podle výrazu diváků opouštějících kinosál, nejsem jediná…