Recenze filmu Já, Olga Hepnarová aneb Na přechodu pro chodce drtí tatra důchodce

V červenci 1973 najela Olga Hepnarová nákladním vozem mezi lidi stojící na tramvajové zastávce a osm z nich zabila. Svůj čin dopředu plánovala a nazvala jej pomstou společnosti. Pozadí jejích motivů se pokouší odhalit nový film Já, Olga Hepnarová. A ano, titulek je lživý – Olga Hepnarová neřídila tatru, ale pragovku a své oběti usmrtila na chodníku. Ale nic lepšího mě nenapadlo.

Příběh poslední popravené ženy v Československu je divácky vděčným tématem. Čas od času se v bulváru, nebo jinde objeví o Hepnarové zmínka – známá je postava kata z Hrabalovy prózy, který ji údajně popravoval a ona se mu před smrtí pozvracela a pokálela. Historka ovšem není pravdivá. Petr Kazda a Tomáš Weinreb, autoři filmu, byli případem Olgy Hepnarové okouzleni natolik, že přípravě filmu věnovali dlouhých osm let. Pro autory (oba jsou společně podepsáni pod režií i scénářem) je Já, Olga Hepnarová celovečerním debutem. Pokud bychom film posuzovali s přihlédnutím k tomuto faktu, jedná se o debut, který jistě nedělá ostudu a který ukazuje, že oba autoři mají přeci jen potenciál, který mohou dále rozvíjet.

Já, Olga Hepnarová láká zcela jistě svými vizuálními kvalitami. Čas od času se objeví nějaký černobílý snímek a budí tu více, tu méně pozornosti. Petr Kazda a Tomáš Weinreb spolu s kameramanem Adamem Sikorou vědomě pracují s odkazem československé nové vlny a dalších autorů. Hlásí se otevřeně k tvorbě Františka Vláčila, kterému film dokonce věnovali. Přesto jde i po výtvarné stránce o film současný – práce se scénou i kompozice záběrů pochází z našich časů, tonalita odbarveného digitálního záznamu je jiná než charakter filmového pásu atd. Výsledek ale působí dobře. Možná to nebude znít hezky, ale když už nic jiného, bude tento snímek fungovat jako estetická záležitost.

Problém však nastává v oblasti psychologie postav, což je u snímku tohoto typu poněkud zklamáním. Weinreb a Kazda pracovali s řadou historických materiálů, zkoumali svědectví, soudní protokoly a záznamy, to vše ovšem nestačí k tomu, aby se podařilo vykreslit věrohodný a působivý niterný život hlavní postavy. A právě ten by asi diváky zajímal nejvíce. Ať už byla Olga Hepnarová schizofrenická, jak tvrdil její obhájce, nebo měla jiný problém, je zřejmé, že její vidění světa bylo specifické, že byla vůči jednání okolí citlivá a že vnímala svět jinak než její blízcí. Zde film selhává, protože ačkoli využívá citace z dopisů, které Hepnarová psala, ačkoli využívá svědectví pamětníků, tak všechny promluvy, které slyšíme z úst filmové Hepnarové a v nichž se nám snaží vysvětlit, co se jí zdá na světě kolem špatně, působí jako prázdné proklamace. K tomu, abychom alespoň částečně mohli pochopit, co se odehrává v duši lidí jako Hepnarová, nestačí ukázat, jak ji spolužačky zmlátily, nebo že jí nerozuměla vlastní matka a doufat, že vše podtrhnou nahlas čtené pasáže z její korespondence. Jsou to naopak často téměř nepatrné nuance, které vedou k činům, jaký spáchala Olga Hepnarová. Jenže jejich vykreslení v uměleckém díle je nesmírně složité a filmu Já, Olga Hepnarová se bohužel něco takového nepodařilo. Postava Hepnarové tak zůstává v rovině revoltujícího spratka a brání divákovi v tom, aby se jí více přiblížil a pocítil alespoň záblesk pochopení. Návštěvník kina tak dost možná odejde ze sálu trochu zklamán a bude se cítit ošizen. Ale třeba sám začne zajímavý případ Olgy Hepnarové studovat a snažit se pochopit, aby tak vyvážil skutečnost, že film zůstal někde na půli cesty…