Hamleti: Komedie, která není k smíchu

V hlavní roli: herec. Inscenace se točí kolem radostí a strastí herectví. O této profesi panuje celá řada zkreslených představ. A vlastně, jaképak profesi? Vždyť herec jen stojí a žvaní, na tom není nic těžkého. Ani text umět nemusí, vždyť má nápovědu. Po představení divadelní klub, La Vie Boheme a nazdar. Nu, ono to není zas tak jednoduché a být na jejich místě, nejspíš taky chlastáte.

Hamleti začínají ve tmě. Slyšíte jen hlasy, které se domlouvají, jak představení začít. Po každém nápadu se rozsvítí, vyzkouší se a zase se zhasne, protože se zjistí, že to je blbost. A hledá se další varianta. Od samého začátku zazní absurdity a vyhrocenosti. Například režisér herce nabádá, aby se nebáli využít potenciálu prostoru – otočné jeviště, mechanicky se pohybující nábytek a posuvný strop! Výsledkem je, že po rozsvícení všech sedm herců čumí na strop.

Následuje 90 minut více či méně úsměvných scén. Vždy se jedná o vyhrocené a parodované situace, které vás však donutí uvažovat o podstatě herectví a o tom, zda je to opravdu vysněné povolání. Na jednu stranu jistě ano, jinak by ho nikdo nedělal. Na druhou stranu má své mínusy. Herci na jevišti si stěžují, že nikdy nedostanou roli, kterou chtějí hrát.

V další scéně Jakub Žáček div nebrečí, že toho opilce už nechce hrát. Hraje ho už dlouho a má toho plné zuby. Inu, ale divácky úspěšná inscenace se hraje třeba i několik let, herec je v roli uvězněn, ať ho baví, nebo ne. A jak to vypadá, když se hercovo každovečerní převtělování do pokaždé jiné role zkoncentruje do pětiminutové grotesky? Samozřejmě to vygraduje tak, že v Čechovovi odpovídá replikami z Williamse a nakonec vyčerpaně odpadá.

Že se herec role nezbaví ani po odchodu z jeviště ukazuje Ivan Lupták, který si sundává jednu masku za druhou, a přesto se jich nemůže zbavit, za každou sundanou následuje další a další. Prolínání hereckého a reálného života se odrazí i ve chvíli, kdy je herci (opět Ivan Lupták) odebráno jeho civilní oblečení v domnění, že jde o kostým. Herec končí nahý, ale stále na jevišti.

Celá inscenace končí rozebráním scény. Skuteční kulisáci začnou uklízet a rozebírat scénu, herci odnáší rekvizity a pomyslná opona padá. Co si z toho odnese divák? Vhled do nitra hercovy duše. Uvědomění, že párkrát za večer byl uražen („seru na týpka, seru na bábu a peru to do zdi“). Střely však míří také do řad kritiků („divadlo chválí jen ten, kdo mu doopravdy nerozumí“), ale i do řad vlastních – strefují se do herců, režisérů, studentů herectví, inscenace zkrátka nenechá na nikom nit suchou.