Byla Božena Němcová ostrá jako břitva?

Národní divadlo uvedlo hru Lenky Lagronové Jako břitva/Němcová, která vznikla přímo pro něj. S tématem se autorka „trápila“ čtyři roky, neustále tápala, jak jej uchopit, kterou z rolí Němcové vyzdvihnout. Roli manželky, matky, ženy, spisovatelky? Nakonec se rozhodla napsat příběh o mimořádné umělkyni, ale také mimořádně složité. Inscenace je uváděna v budově Stavovského divadla.

Národní obrození je na spadnutí a Božena se chystá na svůj první Český ples, kam má doprovodit svého muže Josefa. Mezitím se přední osobnosti rozhodnou, že je třeba míti českou spisovatelku a dát konečně na frak Anglii s jejími sestrami Brontëovými. Jenže české ženy nepíšou. Maximálně tak Rettigová. Takže, kde ji vzít, tu českou spisovatelku? A náhle mezi ně přichází. Božena.

Jenže Boženu nelehko zkrotit, nepíše vlastnecké a obrozenecké texty, jak by si páni nakladatelé představovali, nýbrž bajky od bělidla. Je jí vyčítána její posedlost popisováním, jaké mají tam mašle a tu lemy u sukní. A Božena je nešťastná. Rozervaná. Téměř doslova. Proto se na jevišti setkáváme kromě Boženy (Magdaléna Borová) i s Bárou (Taťjana Medvecká), která je možná Boženiným vnitřním já. Společně touží po moři, po svobodě. A tu získávají ve chvíli smrti Němcové.

Je otázkou, jak má na diváka celá hra působit. Přes obecně vážný charakter je hra místy dost úsměvná, zvláště pak postava Rottové (Jana Boušková), dobré a bodré mamá, která výstřelky moderní doby vůbec neschvaluje a Boženě (a nejen jí) vyčítá, že není vzornou manželkou. Podobně i prostoduché služebné Anka a Majda (Klára Suchá a Gabriela Mikulková) svými řečmi vyvolaly v hledišti mnoho smíchu. Inscenace tedy v sobě má to, co by dle obecného pojetí dobré divadlo mělo mít – pláč i smích.

Co mě na této inscenaci zaujalo velice, byla hudba. Zvyk mít i v činohře živé hudebníky, navíc přímo na scéně, se v poslední době ujal a rozmohl, a tak v rohu jeviště sedí Jiří Konvalinka s houslemi a celé představení doprovází hrou na ně.
Magdaléna Borová se role zhostila velmi úspěšně, dobře zvládla hlavně přerod z Boženy první části, kterou všichni milovali, v Boženu druhé poloviny, které se všichni báli. Změna nálady byla vystihnutá i v kostýmech – zatímco v první polovině mají šaty dam barvy pastelové a jsou vzdušné, druhé půli dominují tmavé barvy navozující ponurou náladu.

Hry Lenky Lagronové mám ráda. Dalo by se sice říct, že nemají žádný děj, popisují však niterné prožívání postav, v nichž je kolikrát více dění než ve vnějším světě. A napsat hru pro velké jeviště, která bude postavená právě na pocitech, ale zároveň diváka neunudí, to už chce dávku kuráže i talentu. Lenka Lagronová má naštěstí obojí.