Recenze knihy: Strážci mého osudu jsou překrásnou, byť ponurou mozaikou příběhů

Pro milovníky autobiografických děl opět vychází jedna z nejoceňovanějších knih svého žánru. Kniha Strážci mého osudu od tchajwanské autorky Čchen Jü-chuej je jedním z nejlepších čínsky psaných spisů tohoto století a nabízí krutě něžný pohled na tchajwanskou společnost a její vývoj v průběhu dvacátého století očima jedné rozvrácené rodiny.

Je to příběh o dospívání, o odcházení a návratu zpět. O oprošťování se od dětství, o vlastní cestě a trpkém uvědomění si, že ani samostatnost neznamená svobodu. Že bezmoc se skrývá v mnoha převlecích, ať už se zrovna vydává za chudobu, za pohrdání či za jakoukoliv jinou z nespočtu odvěkých neřestí.

Je to příběh o válce a o její hrozbě, věčně se vznášející nad světem jako temný příslib. Její spáry se nezatínají do masa přímo, ne v této knize. Namísto toho jako parazit pomalu a vytrvale vysává krev a mízu lidskosti, neviděná, a přece přítomná, nezažitá, ale všemi obávaná.

Je to příběh o obyčejných lidech, a právě to jej činí neobyčejným. Osudy tří generací – babičky, maminky a autorky samotné – se pozvolna vinou stránkami, prolínané příběhy jejich dalších příbuzných stíhaných chudobou a změnami režimů na Tchaj-wanu i pevninské Číně.

Čchen Jü-chuej ve svém nejlepším díle, často právem přirovnávaném ke Sto rokům samoty, přeslavnému románu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, mimochodem držitele Nobelovy ceny za literaturu, rozvíjí hluboce osobní zpověď o svém návratu domů, odkud ve dvaceti letech utekla za štěstím do daleké Francie, právě jako její vlastní matka ve stejném věku uprchla z rodinného kadeřnictví a její matka odjela za svým zesnulým snoubencem z Japonska na Tchaj-wan.

I přesto, že hlavními hrdinkami Strážců mého osudu jsou bezpochyby tři generace žen z autorčiny rodiny, nechybí ani všudypřítomný mužský prvek. Babička Ajako zoufale čeká na svého milovaného Lin Čeng-nana, nejprve než se vrátí z války a poté ze spárů tajné policie. Jü-chuejina matka Šizuko nenávidí svého násilnického, záletářského, věčně nepřítomného muže Er-maa, jehož však na ulici nikdy nevyhodí – proč?

Ze soucitu, ze strachu? Kdo ví.
A nakonec autorka sama, vracející se po dlouhých, předlouhých letech zpět do svého rodného města. Společně se svým bezejmenným milým se ztrácejí v ulicích, které už nepoznává. Právě mezi nimi se odehrává dialog, v jehož rámci je spředen celý příběh.
Strážci mého osudu nejsou knihou, o které by se toho dalo mnoho napsat. Není tomu tak pro nedostatek podkladů či pro autorčinu prostomyslnost – právě naopak. Příběh je složitý a ve své ponurosti překrásný jako mozaika. Přelévá se z jedné časové linie do druhé, skládá se a opět rozkládá do nových vzorů, kaleidoskop minulosti a přítomnosti.
Správně bych vám vlastně měl o knize říci jen tři slova: přečtěte si ji.