Ve jménu Jeho Veličenstva: Lucifer Box je pohledný, výstřední a… smrtelně nudný!

Možná vám jméno Mark Gatiss bude znít povědomě. Určitě pokud jste fanoušky série Sherlock s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. Mark Gatiss je nejen spoluscenáristou seriálu, ale také hraje Sherlockova bratra Mycrofta. Kromě toho je Mark Gatiss i spisovatelem a jeho knižní debut Ve jménu Jeho Veličensta vyšel letos i u nás.

Ačkoli Sherlock ve mně vzbuzoval nadšení díky svým promyšleným příběhům (alespoň co se prvních dvou sérií týče), kniha byla od počátku zklamáním. Podle anotace má být hrdina Lucifer Box kombinací Sherlocka, Jamese Bonda a Austina Powerse. Výsledkem měl být okouzlující, duchaplný a zábavný tajný agent Jeho Veličenstva (ano, Jeho, jelikož příběh se odehrává na přelomu 19. a 20. století). Opak je bohužel pravdou a jediné, co lze o Luciferovi řícim, je to, že je schopen přeříznout všechno, co před ním neuteče na strom. I kvůli tomu mu jde neustále někdo po krku.

Excentrický malíř, kterým je Box ve svém běžném životě, dostane za úkol vyšetřit smrt Jocelyna Papaly, služebníka Jeho Veličenstva v Neapoli. Než se však vydá do slunné Itálie, čeká jej ve staré dobré Anglii honička v kočáře, škrcení v lázních i jedovatá stonožka v kalhotách. Vše v Neapoli vystřídají bouřící sopky, dekadentní bordely a opiová doupata. A pár pokusů o vraždu milého Boxe jako návdavek.

Celé to dohromady připomíná Váchalův Krvavý román, parodii na podobné detektivní příběhy. Váchal, stejně jako Gatiss, vršil jednu vraždu na druhou, aniž by mezi nimi byla jakákoli (nebo jen prachmizerná) spojitost. Bohužel ani závěr není dostatečně pompézní, vlastně to zní dost vědecko-fantasticky (spíše to druhé než první), aniž by bylo podpořeno pořádnou teorií, která by vše vysvětlila a možná i získala čtenáře na svou stranu.

Takto může jen krčit rameny a přemítat, zda je román brán vážně, nebo šlo také o parodii na detektivní příběhy. Ovšem ať tak, nebo onak, v obou případech jde o chabý pokus. Bohužel mi na stránkách knihy chyběl i onen pověstný suchý britský humor. Box a všichni ostatní se sice chovali jako praví gentlemani, kteří i ve vypjatých chvílích nezapomínali na slušné způsoby („Ani hnout, prosím.“), ale vtip pokulhával.

Za mě je kniha spíše fraškou, nadto poněkud přeplácanou a ve výsledku nudnou. Narcistický Box se z každé své lapálie vyvlíkne elegantním způsobem díky notné dávce štěstí, aby vzápětí vletěl do dalšího problému. A tak pořád dokola až ke konci, který je vpravdě vysvobozením. Itálie i čtenáře.