Brněnské nakladatelství Host se pyšní skvělými edičními plány, kterými v redakci s nadšením listujeme a těšíme se na vydání všech titulů, jež máme v plánu přečíst a o naše dojmy se posléze podělit s vámi, našimi čtenáři. Na jaře jsme se zaměřili na román Marty Rojalsové Ta druhá, vyprávění Petry Dvořákové Dědina a thrillery A. F. Bradyové Slepí spolu s Nesvou E. Lockhartové. Jak si v naších očích stojí?

Marta Rojalsová – Ta druhá

Grafická designérka Anna a její partner Nel vyrůstali v době blahobytu, takže když ve Španělsku udeří ekonomická krize, obrátí se jejich život vzhůru nohama. Jakmile jeden z nich přijde o práci, musí se naučit uskromňovat, a navíc řeší další důležitou otázku – Anna stojí na prahu čtyřicítky, a pokud chce mít s Nelem dítě, nesmí to odkládat.
Jenže stejně jako po dítěti touží Anna i po svém o osmnáct let mladším milenci, díky kterému uniká z šedivé reality. Každé jejich setkání má být tím posledním, a přece vždy následuje další.
Anna prožívá vnitřní boj. Ví, že by měla cítit vinu, ale cloumá jí jen vztek vůči okolí i vůči sobě samé, a uzavírá se tak do bludného kruhu. Kořeny jejího trápení však možná sahají mnohem hlouběji, než si je ochotna připustit.
Román Marty Rojalsové, katalánské spisovatelky, jíž vyšla už v roce 2011 kniha Jaro, léto a tak dále, se dostal do finále prestižní ceny Premi Joan Crexells de narrativa, udělované za nejlepší román roku napsaný v katalánštině. Tento fakt si vysvětluji dvěma způsoby: buď je počet knih psaných v katalánštině jako šafránu, nebo ten, kdo o cenách rozhoduje, nemá vkus. Nebo je tu ještě možnost, že jsem Tu druhou jednoduše nepochopila.
Od knihy jsem čekala mnohem více: ať už jistou sondu do života nezaměstnaných ve Španělsku, vnitřní rozervanost hlavní hrdinky nebo osobní zkušenost autorky s dvěma paralelními milostnými vztahy. Bohužel, nic z toho jsem v knize nenašla. Hlavní hrdinka působí nesympaticky, na svůj věk nevyspěle, troufám si označit ji za nudnou (a všechny další postavy z knihy taky). A nudná je bohužel i celá kniha. Nečte se lehce, často jsem se přistihla, že kontroluji, kolik stránek „utrpení“ mi ještě zbývá, po knize jsem sáhla především večer v posteli, když jsem nemohla usnout (publikace by se mohla předepisovat místo prášků na spaní).
Ač jsem knihu přečetla do konce, nedokážu ani říct, o čem vlastně byla. Vzpomínám si na explicitní popisy sexuálních scén, což ale dávno není zárukou kvality ani dobré zábavy. Nemastný, neslaný příběh o ničem, který – pokud by nebylo nutné jej celý přečíst za účelem recenze – bych odložila už v první třetině a nikdy se k němu nevracela.
Je s podivem, že něco tak zvláštního vyšlo zrovna u nakladatelství Host, které je obvykle sázkou na jistotu, ale jak se říká – i mistr tesař se někdy utne.

Petra Dvořáková – Dědina

Petra Dvořáková je známá česká spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad (2009) a Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství.
Její poslední knihou je Dědina, hranice zororané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem strostlí jako dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel.
Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázaností a také marné snahy vyléčit minulé rány.
Dědina je kniha, od které mnoho nečekejte. Žádné hluboké myšlenky, extrémní životní osudy, napínavou zápletku. Jedná se o soubor povídek o životě obyvatel jedné vesnice, každá je vyprávěna jiným vypravěčem (v některých povídkách se vypravěči střídají, což podle mého knize spíše uškodilo) a to jediné, co by mohlo někomu na knize připadat zajímavé, je fakt, že je psaná nářečím.
Ano, zajímavé by to být mohlo, kdybychom hned v úvodu knihy nenarazili na varování autorky, že je to psáno právě nářečím. Jazykem, kterým se mluví na Vysočině, odkud autorka pochází. Omlouvat se čtenáři za jazyk, který je spisovatelce od dětství vlastní, není příliš dobrý začátek.
Pocházím z místa, kde se mluví stejně. Jazyk pro mě osobně proto nijak výjimečný není a příběhy, které jsou v knize popsány, nejsou pro člověka z vesnice také ničím novým. Chlapské popíjení na zabíjačkách (a následné výčitky manželek), vzájemná závist, drby, starost o hospodářství, prodejna smíšeného zboží, o jejímž provozovateli si každý myslí, že je „ve vatě“, ač tomu tak vůbec není… nic, co by vybočovalo ze standardu života na venkově.
Dědinu bych doporučila jako čtení na dovolenou či k letnímu opalování se u vody. Rozhodně si u ní oddychnete a nebudete nad ní muset příliš přemýšlet. Na začátku knihy je i krátký slovníček, který překládá výrazy z nářečí do spisovné češtiny, takže ani nemusíte mít obavy, že byste něčemu neporozuměli.
Co mě na knize mrzí, jsou reakce některých čtenářů – zřejmě díky použitému jazyku na ně postavy působí jako „nevzdělaní vidláci“ brodící se denně v hnoji. Je pravda, že Dvořáková do povídek vybrala hrdiny, kteří k tomuto soudu lehce vybízí, ale není možné generalizovat a už vůbec ne hodnotit člověka jen proto, že místo „Libuše, mohla bys mi, prosím, na chvíli pohlídat obchod? Potřebovala bych si odběhnout na toaletu…“ řekne „Ty, Libo, počkej mně chvilu tady u toho, já si potřebuju vodskočit…“
Na závěr musím na Dědině vyzdvihnout jedno velké pozitivum, a sice přebal. Jeho autorka, Lucie Zajíčková, odvedla vynikající práci. Pro vesnický život není nic typičtějšího než kostkovaný ubrus a retro talíř (ostatně, pamatujete na prázdniny u babičky?). Skvělá je také mapa dědiny, kde se příběh odehrává, tu zase namalovala sama Petra Dvořáková.

A. F. Bradyová – Slepí

A. F. Bradyová vystudovala psychologii na Brownově a Kolumbijské univerzitě, nyní pracuje jako terapeutka a psychologická poradkyně. S manželem a rodinou žije v New Yorku, román Slepí je její prvotina.
Sam Jamesová si po léta budovala pověst nejlepší psycholožky na psychiatrické klinice Typhlos na Manhattanu, kde se léčí ty nejtěžší případy. Doufá, že když už nedokáže zachránit sama sebe, zachrání alespoň jiné. Samin spasitelský komplex pomáhá pacientům bojovat s jejich démony, ale jí se při terapiích zároveň otevírá pohled do hlubin vlastního chaotického nitra.
Jednoho dne se v Typhlosu objeví záhadný pacient Richard, kterého ostatní terapeuti odmítají léčit. Sam si usmyslí, že odhalí jeho tajemství i temná zákoutí jeho duše.
Jak je možné, že se Richard na klinice plné šílenství chová oproti ostatním pacientům tak normálně? Sam postupně rozkrývá Richardovu spletitou minulost a to ji přiměje analyzovat vlastní život. Psychologická hra začíná. Kdo koho ale ve skutečnosti zachraňuje?
Kniha je prezentována jako thriller, ale s tím nemá příběh nic společného. Neobsahuje tolik potřebné napětí, nečekané zvraty v ději ani překvapivý konec. To ale neznamená, že Slepí jsou špatnou knihou. Nabízí působivý pohled do duše psychicky narušené ženy závislé na alkoholu, která se zoufale snaží udržet nad vodou. Bradyová v knize využila svého psychologického vzdělání, její vyprávění je proto uvěřitelné a dokáže zaujmout. Neobtěžuje zbytečnou vatou, neruší příběh nelogičnostmi, čte se lehce a pokud jste svižní čtenáři, za víkend ji slupnete jako malinu.
Jen škoda zbytečně rychle useknutého závěru a i když jsem před chvílí uvedla, že příběh neruší nelogičnostmi, jedna by tu přece jen byla: jak je možné, že si nikdo z odborných lékařů psychiatrické kliniky nevšiml, že jejich kolegyně pije tvrdý alkohol už od snídaně?
A další věc, která příliš nesedí, je obálka knihy. Žena ve vaně umístěné v mrazivém prostředí se hodí spíše k hororu či ke skutečnému thrilleru, který čtenářem cloumá od začátku do konce, to ale Slepí nedělají. Pokud si někdo vybírá knihy nejen podle anotací, ale i obálky, může být ve finále hodně zklamán.

E. Lockhartová – Nesvá

Kolikrát může člověk změnit sám sebe?
Imogen je sirotek na útěku. Bohatá a krásná, bezstarostná a obdivovaná.
Jule je společenský chameleon. Chudá a ambiciózní, bojovná a vynalézavá.
Intenzivní přátelství. Záhadné zmizení. Vražda, nebo dvě. Zlomené srdce, nebo hned tři.
Tupé předměty, přestrojení, krev a čokoláda.
Americký sen, superhrdinové, tajní agenti a odpadlíci.
Dívka, která odmítá dát lidem to, co od ní chtějí.
Dívka, která odmítá být člověkem, jímž byla kdysi.
Jule a Imogen, postavy, s nimiž nebude řada čtenářů sympatizovat.
Opačné vyprávění příběhu, které nemusí sednout každému.
Lehce mlhavý závěr, jenž si čtenář musí domyslet.
Stojí kniha za přečtení?
Stojí.
Jen je třeba naučit se orientovat v kapitolách a smířit se s tím, že hlavní hrdinka je zkrátka nesnesitelná.

Všechny knihy seženete na stránkách www.hostbrno.cz.
Zdroj úvodní fotografie: Depositphotos.com