Tristan a Isolda v MET: 50 odstínů zoufalství

Den před návštěvou kina Scala jsem byla na představení Káti Kabanové v brněnském Janáčkově divadle. A nikdy bych neřekla, že natolik převálcuje cokoli z produkce MET. Stalo se. Protože Tristan a Isolda od Richarda Wagnera utrpěli solidní porážku. Vlastně to bylo fiasko. Takové bučení se z řad diváků často neslyší…

Nemyslím, že bych kdy viděla představení, u kterého bych nejdříve usínala, pak se chytala za hlavu a nakonec se smála jako malé dítě. Všechno od castingu, po režii, scénu, kostýmy i make-up bylo špatně. Odnesl to tak dirigent Simon Rattle, který hnal orchestr dynamickým tempem dopředu a doručil tak publiku aspoň nádhernou hudbu Richarda Wagnera.

Metropolitní opera v New Yorku začala svoji sezónu velkým dramatickým dílem Tristan a Isolda a již v úvodu bylo řečeno, že ji odzpívají „ti nejlepší, co můžou být”. Pokud je to pravda, je mi Wagnera líto. Nina Stemme byla příšerná už v roli Turandot, kterou uřvala na sílu. Její Isolda sice měla mnohem lepší chvilky a často se s náročnými party poprala obstojně, stále byl ale její projev bez emocí a jak od nastoupené armádní jednotky. Možná si Isoldu popletla s bojechtivými valkýrami, protože z ní i v momentech láskyplné něhy šla hrůza. Uvědomuji si, že nemůže za to, jak vypadá. Přeci jen postarších zpěvaček, které jsou ještě při těle, je dostatek. Kompenzují to ale kouzelnými výkony. Stemme byla jako žába na prameni těsně před infarktem. Rudla, brady se jí třepaly, šklebila se a řvala jako Viktorka.

Stuart Skelton se sice snažil, ale v hlavních áriích mu to občas ulítlo tak, že si toho všimli i laici mezi diváky. Příjemné byly jen výkony vedlejších postav. Jekatěrina Gubanova v roli služky a přítelkyně Isoldy byla ztrápená a její hlas byl jako balzám na duši. Oba pánové – René Pape (Král Marke) a Jevgenij Nikitin také předvedli důstojný výkon.

Hlavním kamenem úrazu byla režie, scéna a kostýmy. Mariusz Treliński představení zasadil do moderní éry, do prostředí vojenských lodí a přístavů. Podstatné scény se často děly bez hlavních aktérů – Isolda truchlí nad mrtvým Tristanem. Respektive stojí nad prázdným nemocničním lůžkem a Tristan nikde. Objevuje se až ke konci árie na druhém konci jeviště. Hlavní milostnou árii zpívají oba protagonisté spíš jako ódu na počasí, zíraje do zdí a opět co nejdál od sebe. Z, s prominutím, „kulervoucí” tragédie tak vznikla unylá podívaná bez emocí. Scéna tonula v šedi.

Loď, sklad či hrad Tristana vypadaly jako část protiatomového krytu. Nezachránily je ani zdánlivě originální projekce lodě zmítané bouří, kterou někdo pozoruje přes střelecký hledáček. Kostýmy byly stejně nevýrazné jako pozadí. Muži měli uniformy, ženy buď jednobarevné černé kabáty, nebo neforemné šaty. Marek Adamski mohl vzít v úvahu ne zrovna ztepilou postavu hlavní hrdinky a nervat ji do tak šílených pytlů. A maskérka se jí mohla dotknout aspoň štětcem, protože zpěvaččiny už tak pověstné pytle pod očima zde připomínaly spíš obrovské hamaky.

Pokud se tvůrci snažili být netradiční, utopili operu maximálně ve velké nudě. Na to, že se jednalo o zahájení letošní sezóny, byl to nebývalý propadák. Snad se příští představení neponese ve stejném duchu…