Titanic: Jack s Rose zůstali doma, ledovec zaútočil a pasažérům bylo přesto do zpěvu

Brněnské Městské divadlo se rozhodlo ukousnout si pořádné sousto a divákům naservírovat vlastní ztvárnění jedné z nejznámějších katastrof v historii. Údajně nepotopitelná loď Titanic tak v lednu vyplula na prkna Hudební scény a pod režisérským dohledem Stanislava Moši znovu zamávala s pomyslnou mořskou hladinou i emocemi publika.

Jak jsem již nastínila v nadpisu, příběh (ne)oscarového Leonarda DiCapria a okouzlující Kate Winslet nechali autoři na břehu a namísto dvou nenapravitelných romantiků si na palubu pod drobnohled pozvali hned několik rozdílných osob, aby jejich osudy následně slili v jediný.

Autor muzikálu Peter Stone se rozhodl vyprávět příběh Titanicu z pohledu všech kast, které se na lodi vyskytovaly. Smetánku cestující v první třídě zastupoval například konstruktér Titanicu Thomas Andrews nebo sám majitel lodi J. Bruce Ismay, který zároveň zastával roli jediné v podstatě negativní postavy v představení.

Zámožní manželé Strausovi vnesli do představení špetku britského humoru, naopak pan a paní Beanovi, kteří zastupovali typické maloměšťáky z druhé třídy, se vtipně snažili dostat na úroveň cestujících z luxusních apartmá. Velmi příjemné a autentické byly také scény z podpalubí, v nichž namísto klidné hudby doprovázely hlasy zpěváků klasické irské tóny. Tady se objevuje i první romantická zápletka a vzkvétá láska na první pohled mladé Kate McGowan a Jima Farrela.

První polovina představení se skutečně povedla. Hlasy jednotlivých herců nejde než chválit, chválit a chválit, neboť výkony, které předvedli, si zaslouží obdiv. Pomyslný klobouček smekám také nad výkony hereckými a tanečními. Druhá polovina hry však mírně upadá a ztrácí své prvotní kouzlo.

Na rozdíl od filmového zpracování, kde se jednotlivým postavám zrcadlí smrt v očích a v panice se snaží zachránit si holý život, v pondělním představení se to na palubě hemžilo gentlemany, kteří bez rozmyslu nechali své ženy a děti pokojně nastoupit do záchranných člunů a sebe obětovali v zájmu vyššího dobra.

Stejně tak nepřirozeně klidný a až heroický postoj zastával postarší pár, který se v nejnapjatější chvíli objímal na přídi lodi a rezignovaně odzpíval svůj poslední duet, čímž autoři pravděpodobně plánovali zabrnkat na už tak rozdováděné emoce citlivějších diváků. Mně to však připadalo spíš jako zmařený potenciál jediné akčnější scény.

Stejně tak polovičatě hodnotím kostýmy. Ačkoli oku šaty nemohly jinak než lahodit, hnidopich jako já se zastaví u nesprávného zařazení do doby. Bohužel kostýmy některých paniček z první třídy přeskočily dobu hned o dvacet let a po Titanicu si tak jedna z dam vykračovala v šatech, které přišly do módy až ve dvacátých/třicátých letech minulého století. V jedné scéně oblékla dokonce kalhoty. Zda se jedná či nejedná o autorův záměr, netuším, ale celkový dojem mi to trošku zkazilo.

Co však oceňuji stoprocentně, je scénografie, která dokázala naprosto dokonale nastínit atmosféru do té doby nejluxusnější lodi vůbec. Christoph Weyers přišel se skvělým nápadem na pohyblivé kulisy a obrovský model lodi, který byl následně zničen za mrazivého skřípotu ledovcem, z něhož se na konci představení stal hrob nepřeživších.