Hrabě Ory není zrovna virtuóz, ale aspoň je s ním legrace

Hrabě Ory sice nepatří mezi nejznámější z Rossiniho oper, ale má své kouzlo. Opera s dechberoucím tempem je výzvou pro nejednoho zpěváka. Letos ji uvedlo brněnské Národní divadlo zahalenou do kabátku ve stylu 50. let. Ukouslo si příliš velké sousto?

Dojmy z Hraběte Oryho jsou rozporuplné. Kvůli rekonstrukci brněnské operní scény v Janáčkově divadle bylo představení uvedeno v komornějším divadle Mahenově. Méně rozlehlé prostory dobře posloužily některým zpěvákům, zvlášť Györgymu Hanczárovi (Hrabě Ory). Bylo je díky tomu aspoň trochu slyšet. Problémem byla ventilace. Staré divadlo bohužel není dělané na podobné akce v letních měsících. V druhém dějství teplota v sále dosahovala stupňů hodných finské sauny. Možná, že vysoká teplota dolehla i na orchestr a dirigenta. Předehra byla těžkopádná a občas zazněly neuvěřitelné tóny. V průběhu inscenace byl zvuk již lepší, ale tempo neodpovídalo ani zdaleka.

Co se týče výkonů zpěváků, potěšila Kateřina Kněžíková v roli hraběnky Adély. Její hlas má příjemně sytou barvu. Stejně tak byla Václava Krejčí Housková, jako mladý milovník Isolier, potěchou pro sluch i zrak. Mladý maďarský tenor György Hanczár sice docela zvládal tempo a výšky, ale jeho práce s hlasem stála za pendrek. Roman Hoza a Boris Prýgl nezklamali.

Režisérka Lenka Flory se rozhodla inscenaci zasadit do padesátých let 20. století. A jelikož stála zároveň i za tvorbou scény a kostýmů, navzájem se tyto tři složky nijak nebily. Osobně si nemyslím, že by přesunutí děje ze středověku bylo opeře nějak na škodu. Mírně absurdně působí jen neustálé čekání na manžely, kteří se vydali na křižácké tažení a vrací se vítězoslavně z ragbyového zápasu. V inscenaci se nešetřilo humorem. Samotný příběh opery o prostopášníkovi, který se snaží dobýt srdce i klín hraběnky v převleku za jeptišku, si o to vyloženě říká.

Například scéna, ve které Oryho muži převlečení za jeptišky objeví vinný sklípek a zboří se, jak zákon káže, je k nezaplacení. Stejně tak scéna, kdy se Ory vášnivě vrhá na Isoliera v domnění, že jde o hraběnku. Tuhle scénu kazila jen absurdní kulisa v podobě neustále se hroutící lampy. Ezo-karavan místo chýše poutníka a Hrabě Ory maskovaný platinovou parukou také dokázal vykouzlit úsměv na tváři.

Celkový dojem z představení je však rozpačitý. Na jednu stranu se jednalo o oddechovou a zábavnou podívanou. Na tu druhou se nám dostalo zpomaleného a často nekvalitně odzpívaného Rossiniho. Operním laikům či méně častým návštěvníkům divadla doporučuji – skvěle se pobaví. Ti, kteří hledají kvalitní operní zážitek se vším všudy ale odejdou zklamaní.