Gilgameš a Dido na výletní lodi propluli operou

Aeneas zvedá plachty a Enkidu už není mezi živými. Nastal čas na pořádnou paniku a tragédii. Brněnské Národní divadlo pokračuje v kombinování žánrů a servíruje divákům dva příběhy z dávných dob. Tentokrát na jevišti uvádí oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, následovaný operou Henryho Purcella Dido a Aeneas. Po uvedení únavné Carmen získává Janáčkovo divadlo zase vítr do plachet.

Trio Heřman (režie), Stojčevski (scéna) a Grusková (kostýmy) odvedlo dobrou práci. Divák přichází na premiéru k nestoudně odhalenému jevišti, které připomíná vzdušnou a elegantní letní vilu. Přichází orchestr a dirigent, zaznívají první tóny oratoria. Vypravěč Ondřej Biravský podmanivě šeptá první řádky libreta. Sbor opery má možnost ukázat se v plné síle a zařídí opravdu mocný zážitek.

Jediná škoda je, že se na pozadí sboru ztrácí výkony sólistů, obzvlášť Andrea Široká v roli kurtizány splývá a v některých polohách ji není takřka slyšet. Pěvecké vystoupení doplňují tanečníci, kteří provázejí celým příběhem. Obzvlášť výkon Jakuba Lišky, který tančil divocha Enkidua, byl působivý. Melancholické a přemýšlivé náladě nahrávalo i uspořádání scény. Na pozadí bouřily mořské vlny, hlas sboru byl čím dál tím naléhavější a orchestr nezaostával.

Druhá část byla mnohem živější a barevnější. Kostýmy nás vracely zpátky v čase do dob, kdy se britská smetánka procházela po francouzské riviéře a dámy bez natáček nedaly ani ránu. Sbor ani tentokrát nezklamal a s barokní hudbou si poradil dobře. Jediné, čemu nerozumím, je, proč bylo potřeba orchestr zahalit od hlavy k patě do bílých oblečků pro námořníky. Chápu, že dokreslení atmosféry je podstatná věc, ale v mnoha případech to působilo tak nelichotivě, až jsem hudebníků litovala. Můžeme příště zůstat u tradiční černé, prosím? Nebo na to jít méně násilně? Na ostatní kostýmy byla radost pohledět. Zvlášť co se týče šatů Venuše, ty byly bez nadsázky božské a Evě Štěrbové udělaly výbornou službu.

Pěvci předvedli obstojný výkon, rolí se zhostili nezvykle dobře i po herecké stránce. Zvlášť Jana Krajčovičová Tajovská a Karol Bartosiński v rolích „čarodějnic” bavili publikum ostošest. Poklona režii za výborný nápad a provedení. Bartosiński předvedl nejen dobrý herecký výkon, když se pitvořil a běhal po jevišti v podpatcích, ale také pěvecký. Kontratenor se u nás jen tak nevidí.

Největší dojem ale udělala Markéta Cukrová svojí něžnou, hrdou a nešťastnou Didonou. Byla jsem unesena, že na konci i slzička ukápla. Její mezzosoprán dokázal ze závěrečného lamenta vykouzlit tklivou baladu, která nebyla okázale teatrální, ani odosobněná.

Sečteno, podtrženo, můžu tuto inscenaci jen doporučit. Pro ty, kdo se zaměřují na sledování titulek, může být první část mírně utahaná. Je dobré znát příběh a nechat titulky úplně být – zpěváci vás povedou. O to víc si užijete druhou část večera.