La Cenerentola – Popelčin příběh, jak jej neznáte

Popelku, jak ji napsal Gioachino Rossini spolu s Jacopem Ferrettim, možná neznáte. Všem se nám jako první vybaví spíše romantičtější verze Popelky, kterou trápí její macecha a zlé sestry. I přes tyto ústrky se díky víle kmotřičce dostane na ples, zamiluje se do ní princ a všechno zrůžoví. Rossiniho konec je také přešťastný, vyměnil však macechu za otčíma, vílu za filosofa a střevíček za náramek. A z roztomilé pohádky udělal dramma giocoso (komickou operu). A co z ní udělali ve Stavovském divadle? Nu, tomu asi neuvěříte…

Abych vypsala absurdnost a bizarnost celého díla, musím se tentokrát snížit k prostému popisu. Ohodnotit tuto operu nejsem zcela schopna, raději nechám na vás, jaký názor si utvoříte z předloženého obrazu.
Celkem dlouhá předehra při spuštěné oponě vás udržuje v mírném napětí. Pak se zvedne a vy zůstanete zírat. Nejspíš i s otevřenou pusou.

Scéna vás totiž zaujme na první pohled a až do konce představení vás nepustí ze svých spárů. A nemyslím to v dobrém. Během představení si několikrát položíte otázku Proč? a ani jednou na ni nenaleznete odpověď.

Takže opona je nahoře a vy si pokládáte první Proč? Jeviště je totiž proměněné v doky a v jeho prostředku si hoví nákladový kontejner. Otevřením jedné stěny vznikne garsonka, v níž žije naše Cenerentola, její dvě sestry a otčím Don Magnifico. Postupně se jednotlivé postavy ukazují divákům.

Popelka vypadá ve svých šedých šatech, čepici a brýlích jako hipster z Náplavky. Nesmyslně se objevují dva poskoci v montérkách a předávají Popelce Rubikovu kostku. Nutno podotknout, že ji ani nesložila, ač si s ní dlouhou dobu hrála. Nuda. A taky Proč? číslo dvě.

Protivné sestry jsou neskutečně… no, protivné. Ale při zpětném zamyšlení jejich postavy dávají v celé hře největší smysl. Primitivní nafrněné fifleny, které to trochu přehnaly s líčením a růžovou (potažmo fialovou) barvou při výběru oblečení. Vycpaný zadek jedné a prsa druhé mi už přišly příliš, nicméně stále jsem ochotná jejich přehnaně vymóděné a pitvořící se postavy považovat za záměr určité nadsázky. Jenže to by se nesmělo stát všechno okolo.

Jsme u třetího Proč? Don Magnifico. Nedobrosrdečný buran, který Popelku oškubal, aby mohl voháknout svý dvě povedený dcerunky. A teď pozor. Don Magnifico na scénu vstupuje v hokejovém dresu, s hokejkou a na kolečkových bruslích. Obávám se, že na tohle ptát se Proč? nestačí, to je obří WTF?!

Vážně nemám nejmenší ponětí, z jakého důvodu je zchudlý a poněkud křupanský rádoby baron navlečen v českém hokejovém dresu. No dobře, mám, ale to by od rumunské kostýmní výtvarnice nebylo moc pěkné!

Princ si přehodil roli se svým komorníkem, takže k Donu Magnificovi přichází převlečen za podkoního (kožená bunda a tričko s nápisem Limo Driver). Komorník Dandini má zřejmě působit, že se rozhodl si svou roli mocnáře opravdu užít, přichází proto přifrcnut tak, že oči přecházejí. Smaragdový oblek a blyštivé boty doplňují dlouhé zlaté vlasy à la Legolas a k tomu enormní, ale tenký černý knírek, pravděpodobně inspirovaný Dálím.

Princ (ten opravdový) se na první pohled zamiluje do Popelky, komorníka zatím obletují zlé sestry. Veškeré dění sleduje houf novinářů. Čtvrté Proč? Konečně všichni odchází a vyráží směr palác, zanechávajíce Popelku samotnou.

Toho využívá filosof Alidoro, který se na scéně již jednou zjevil, převlečený za bezdomovce. Popelka mu dala láhvovou Plzeň (páté Proč?) a nyní se jí za to přišel odměnit. Popelka nazouvá střevíčky a nechává se odvést na bál.
Než se tak ale stane, sledujeme opět osudy Dona a jeho dcer. Ty se stále marně snaží okouzlit komorníka, který před nimi utíká.

Dona najdeme na baru, kde se opíjí do němoty s tlupou dvořanů v zelených blejzrech. Takže vypadali spíš jak parta Irů slavících St. Patrick´s Day. Zřejmě aby byla míra opilosti dostatečně vyjevena, začal jeden z „Irů“ tančit electric boogie. Vážení, k té Rossiniho hudbě to byla fakt velká paráda. Šesté Proč?

Po této scéně následovalo něco, co možná nelze slovy ani vyjádřit. Ze shora se najednou začal pomalu vynořovat čumák auta. A vynořoval se a vynořoval, až z toho byla celá limuzína. Ptáte se Proč? Já taky. Sedm. Popelka na střeše automobilu zapěla árii a po přistavených letištních schůdcích (Proč?) slezla na scénu, aby si všichni mohli udělat selfíčko (Proč? IX).

Řekla domnělému princovi, že miluje jeho podkoního, tomu dala náramek, a utekla. Princ prozradí, že je princ a vyhlásí pátrání. Alidoro to narafičí tak, aby musel zastavit v domě Dona Magnifica, kde v Popelce poznává krásnou neznámou z limuzíny a vše zrůžoví.

Zbývají už jenom dvě Proč? Jedním z nich jsou oni poskoci v montérkách, kteří v průběhu představení podávali rekvizity. Zároveň však vyplňovali chvíle během přestavování scény pantomimami, které nejspíš měly být komické. Že by odkaz k baletním vsuvkám, které dříve bývaly součástí oper? Snad ne.

Posledním velkým, jedenáctým, Proč? byla postava uniformovaného člověka, kterou jsem si pro sebe nazvala vrátný. Jeho role v celé hře mě velmi fascinuje. Chodí po jevišti a baterkou prolustrovává temná zákoutí, případně si sedne na stoličku a pozoruje děj.

V jednu chvíli vstane, vezme žebřík, se slovy „Dobrý večer“ ho postaví na forbínu, vyleze na něj a za mumlání „Tady mělo bejt takový čidlo“ svítí baterkou do provaziště. Následně zklamaně sleze, řekne „No nic, tak hlavně bacha na otevřenej oheň“, vezme žebřík a odejde. Tímhle číslem z toho tvůrci udělali definitivně estrádu, kterou není možné brát vážně.

Ačkoli ani pěvecky nebylo vše v naprostém pořádku (především Kavayas), nemohu tuto stránku věci zhodnotit. Když totiž člověk zavřel oči, všechno náhle zkrásnělo. I pěvecké a hudební výkony. Skýtá se otázka, proč (dvanáct do tuctu) měl inscenační tým potřebu představení takhle strašně zaflákat bizarností?

Chápu, že La Cenerentola je komickou operou, ale toto bylo spíš tristní. Možná mělo jít o nadsázku a výsměch dnešní době (selfíčka, zlatokopky, hipsteři), schválně přestřelenou a zkarikovanou. Jenže čeho je moc, toho je příliš.

Nejspíš jsem příliš konzervativní na to, abych pochopila takto vystavěnou operu. Modernizacím se samozřejmě nebráním, jen si myslím, že je nutno k nim přistupovat opatrně a hlavně s citem, zvlášť u opery a baletu, kde těžko lze zmodernizovat všechny složky. Selfíčka a electric boogie pak u vážné, sto let staré hudby působí jako pěst na oko.