Lásce Romea a Julie není přáno ani v opeře

V pražské Státní opeře proběhla premiéra Gounodova Romea a Julie v režii Slávy Daubnerové. Francouzská opera z roku 1867 má samozřejmě předlohu v nejslavnější tragédii (jež se o první místo dělí s Hamletem) Williama Shakespeara. O její první uvedení u nás se postaral Bedřich Smetana v roce 1869 a nyní Národní divadlo přichází se zatím posledním nastudováním již zmíněné režisérky a italského dirigenta Marca Guidariniho.

Příběh Romea a Julie, dvou nešťastných milenců, jejichž lásku i životy zahubí vzájemná nenávist jejich rodů, koluje světem již více než čtyři sta let. A vždy skončí stejně, tragicky. Nejinak je tomu i v této opeře. Ne ve všem se však tvůrci drželi předlohy…

Tak například místo děje. Odehrává se v hotelu Verona, jehož majitelem je zřejmě právě Kapulet. Scéna, která představovala průčelí hotelu na jedné straně jeviště a hotelové lobby na straně druhé, ve mně spolu s kostýmy vyvolala vzpomínku na film Hotel Modrá hvězda. Inspirace 40. léty byla dosti patrná a je třeba říct, že pečlivě oblečené dámy s klobouky a liščími štólami se mi zamlouvaly.

Komediální film připomínaly i některé scény, například honička na Monteky, kteří se vetřeli na Juliinu narozeninovou oslavu, nebo Romeo, který po jevišti pobíhal společně se stromkem, jenž mu sloužil jako úkryt před Kapulety. Humorné scény však doprovázely i ty, které dávaly menší smysl. Zdánlivě mrtvá Julie je dána sice do hrobky, na jevišti se však nachází na nemocničním lůžku, které doplňuje i stojan na infuzi a kolem během intermezza před příchodem Romea tančí baletky v krojích nemocničních sester. Poněkud v rozpacích jsem také byla ve chvíli, kdy Romeo zpívá ze všech sil o tom, kterak vypil jed a do dlaně přitom vyklepává z tuby několik prášků.

Našly se ale i scény, které mě svým originálním zpracováním nadchly. Jednou z nich bylo zdánlivé úmrtí Julie. K rádoby mrtvé Julii přichází celé hotelové osazenstvo – Kapuleti, hosté i personál – a zpomaleně prožívají trýzeň nad tragickou událostí. Zakrývají si v úděsu tvář, lomí rukama, tváří se zdrceně. Kromě zpomalení se toto děje ještě ve vlně, rozuměj zatímco část sboru již lomí rukama, druhá si teprve zakrývá tvář. Tím celý výjev nabyde ještě větší nádech tragédie. Samotná Julie se pak mění ve svou duši a sleduje, jak se z vany pomalu vynořuje její tělo, bledé a bez známek života. A samozřejmě srdceryvný zpěv o nepříznivosti osudu a krutosti světa.

Druhou zajímavě pojatou scénou byla ta závěrečná. Romeo přichází, spatří mrtvou Julii, vypije jed (respektive spolyká prášky) a ještě než zemře, Julie se probouzí. Oproti předloze si tak oba představitelé stihnou ještě střihnout duet o tom, jaký krásný a šťastný život je čeká a teprve potom Romeo jaksi mimochodem Julii oznámí, že tak trochu umírá. Následuje klasický konec, jak jej známe. Romeo umírá, Julie umírá.

Jak již jednou napsala k jisté operní recenzi kolegyně Lucie, lidé si zvykli, že role mladých a křehkých dívek nezpívají mladé a křehké dívky. Taktéž Jana Šrejmová Kačírková je již vyzrálou ženou, jež z Juliiny naivity dávno vyrostla. Budiž jí však ke cti, že se snažila svou roli i zahrát a ne ji pouze odzpívat. Martin Šrejma coby Romeo neurazil, ale ani nenadchnul. A z představitelů dalších rolí mi v paměti utkvěla pouze Jana Sýkorová jako Juliina sestřenice Gertruda. Jelikož je však celá opera postavena hlavně na duetech Romea a Julie, nedostalo se jí takového prostoru.

V závěru shrňme, že nové uvedení Romea a Julie má sice zajímavou scénografii, ve finále by však bylo možné děj zasadit kamkoli, protože fakt, že se odehrává v hotelu, příběh nikterak nenarušuje ani neutváří. Místy navíc ne vše dává smysl. Hudební zpracování a pěvecké výkony jsou průměrné – laiky za uši sice netahají, odborníky však ze židlí nezvednou.