Turandot v MET předvedla skvělou výpravu a příšerné zpěváky

Metropolitní opera v New Yorku opět uvedla známou operu Giacoma Pucciniho o bezcitné princezně Turandot, jejíž nápadníci do jednoho přišli o hlavu. Příběh, inspirovaný pohádkou ze sbírky Tisíc a jedna noc, se odehrává v orientální Číně a umožňuje divadlu předvést velkolepou výpravu. Opera se může pyšnit velkým prostorem, který dává sboru i jednotlivým interpretům. Proč mě ale tento přenos dohnal málem k slzám smíchu?

Opera začíná příchodem prince Kalafa, který se v Pekingu setkává se svým otcem Timurem, králem Tatarů ve vyhnanství, doprovázeným otrokyní Liu. Kalaf se na první pohled zamiluje do princezny Turandot.

Rozhodne se podstoupit její zkoušku. Každý z nápadníků musí uhodnout tři hádanky, jinak skončí o hlavu kratší. Jelikož se jedná o správnou pohádku, Kalafovi se nakonec podaří nejen hádanky uhodnout, ale také získat lásku princezny. Ne, že by se to obešlo bez zbytečných ztrát na životech…

Tyhle ztráty se málem promítly i do publika. Rozumějte, provedení Turandot chybělo jen málo k dokonalosti. Zcela symetrická, bohatě zdobená scéna byla vymazlená do posledního detailu. Stejně tak honosné kostýmy všech postav – osobně nejvíc kladně hodnotím kostým Timura, který vypadal zdánlivě prostě, ale při blízkých záběrech vynikla jeho propracovanost.

Po celou dobu scéna dýchala talentem Franca Zeffirelliho. Můžete ho znát jako režiséra mnohých Shakespearových her, například Zkrocení zlé ženy s mladou Elizabeth Taylor v hlavní roli. Zpěváci ve vedlejších rolích předvedli, co všechno v nich je a veškeré árie se jim prostě povedly. Největší dojem zanechala rumunská sopranistka Anita Hartig v roli něžné Liu.

Do teď pěji jen samou chválu. Kde je tedy zakopaný pes? Ve výkonu dvou hlavních protagonistů. V roli prince Kalafa se představil italský tenor Marco Berti. Odpornost jeho hlasu vynikla nejvíce právě ve společných scénách s Anitou Hartig. Jeho Nessun Dorma vyznělo jak z nepovedeného absolventského koncertu.

Celé finále árie utnul jako když střelí, takže se vlastně nekonalo. Je sice milé, že má dar, ale k čemu, když s ním absolutně neumí pracovat? Většinu času zpěv tlačil nepříjemně na sílu a vyvolával nutkání hloupého chichotání.

Sopranistka Nina Stemme (Turandot) sice nejdříve všechny vyděsila svým zjevem, ale lidé už si zvykli, že zpěvačky v rolích mladých a křehkých dívek působí spíše jako rozměrné vyžilé hydry. Zkažený vizuální dojem většinou vykompenzuje nádherný hlas. Což se zde úplně nestalo. Švédská Valkýra celou operu prokřičela, jak kdyby byla zase Wagnerovou Brünnhildou.

Divím se, že Marco Berti strachem neprchnul z pódia, ač pravda, on je ten poslední, kdo by měl házet kamenem. Oba zpěváci jsou ve věku, kdy by měli být na vrcholu svých pěveckých sil. Ukázalo se ovšem, že svůj pěvecký vrchol mají již dávno za sebou, pokud se tedy vůbec nějaký konal. Tenhle rozdíl nejvíc vyniká ve srovnání s jinými pěvci, kteří na prknech MET v těchto rolích stanuli.

Přenos Turandot byl zážitkem, který úplně nezkazil ani podivný výběr dvou hlavních zpěváků a kvůli jeho výpravě stojí za to vidět jej. Jsem zvědavá na další přenosy. Letos se dočkáme ještě dvou Pucciniho oper – Manon Lescaut a Madama Butterfly. V dubnu se pak na plátnech kin objeví Roberto Devereux a Straussova Elektra. Určitě si je nenechte ujít.