Recenze: Othello, škrtič benátský

Národní divadlo uvádí inscenaci Othello, benátský mouřenín již posedmé. Nejnovější zpracování vychází z překladu Jiřího Joska, režie se ujal Daniel Špinar. Ústřední trojici představují Karel Dobrý (Othello), Magdaléna Borová (Desdemona) a David Prachař (Jago). Premiéra proběhla těsně před Vánoci, 18. a 19. prosince 2014.

Historie Othella na prknech naší „první scény“ sahá až do 19. století. Poprvé byla hra uvedena roku 1886 v režii Josefa Šmaha, který zároveň hrál Jaga. Desdemonou byla Marie Bittnerová, v roli Othella se tehdy vystřídalo několik herců. Další premiéry měla hra v letech 1908, 1940 (tento Othello se netěšil přízni kritiků ani diváků), 1951, 1972 (režisér Hudeček v této inscenaci přenesl hlavní těžiště hry na roli Jaga, v níž exceloval Rudolf Hrušínský), a konečně v roce 1998. V tomto, nyní už předposledním, Othellovi se pod režií Ivana Rajmonta v hlavní roli objevil Boris Rösner, v roli Desdemony Zuzana Stivínová a Jaga hrál Oldřich Kaiser.

Jakub Malý, Josef Václav Sládek, Bohumil Štěpánek, Erik Adolf Saudek, Břetislav Hodek, Martin Hislký, Jiří Josek. Kolik uvedení hry, tolik překladů. Proč? Jiří Josek k tomu říká: „Představte si, že by nové překlady nevznikaly. Othello by mluvil obrozeneckou češtinou, řada míst by byla upravena a uhlazena podle dobového vkusu, idiomy, slovní hříčky, dobové narážky by byly přeloženy často doslova a nedávaly tak valný smysl. Překlad musí fungovat tady a teď, a zejména to platí pro překlad divadelní hry, kde nelze diváka odkázat na vysvětlivky a poznámky.“ A právě z Joskova překladu vychází prozatím poslední Othello Národního divadla z roku 2014.

Není toho mnoho, co by se dalo o Špinarově nové hře říci. Ať dobrého či špatného. Příběh Othella je notoricky známý a režisér s ním nikterak závažně nehýbal. Což je na jednu stranu škoda. Po přečtení tiskové zprávy, v níž se mimo jiné píše: „Jistě, žárlivost je stará jako lidstvo samo a xenofobie a rasismu neubývá,“ divák očekává jistý režisérův vklad, mravoučnou pointu, odkaz na rasovou problematiku dnešní doby, třeba i s nadsázkou. Jediným takovým vkladem je Šašek Jany Bouškové, který vchází náhodně na jeviště, vypráví otřepané vtipy o černoších á la „Proč se vyrábí bílá čokoláda? Aby si černoši neokousali prsty,“ a zase odchází. Tato přerušení děje však působí spíš rušivým dojmem.

Hru režisér umístil kamsi do 30. let minulého století, čemuž odpovídají i kostýmy, které ale tím pádem ničím neohromí. Scéna působí jako lobby velké nadnárodní společnosti. Strohé dřevěné desky vtipně oživují hodiny s trojím časem – v Benátkách, ve Stratfordu a na Kypru. V pozadí je za sklem sterilně bílá místnost – střelnice. Celá scéna na mě jako na diváka působila chladně a neosobně. Snad to byl ale scénografův záměr…

K zamyšlení nutí vztah Jaga a Othella, respektive Jaga a Cassia. Pomůžeme si opět tiskovou zprávou: „Benátky jsou ve válečném stavu, nejvyšší hodnost v armádě má muž odlišné pleti, kdekdo chce udělat kariéru…“ Ano, kdekdo chce udělat kariéru. Proti Cassiovi, který je mimochodem běloch, žene Jaga závist. Cassio získal postavení, o němž má Jago pocit, že mělo být jeho. A získal ho od Othella. Celou dobu jsem měla dojem, že to není odlišná barva kůže, co tak pudí Jaga proti Othellovi, ale pocit ukřivděnosti, že dal přednost Cassiovi. To a žárlivost („Othella nenávidím. Doslechl jsem se, že mě zaskakoval v mé posteli.“). Je vlastně dobře, že Špinar Othella od ostatních nikterak výrazně neodlišil (žádná černá tělka a podobné věci), neboť příběh o lidské zlobě a závisti, která je mezi lidmi všech národů a ras bez rozdílu, se dal dobře zahrát i bez černocha.

Co bych na závěr na celém představení ráda vyzdvihla, je herecký výkon Davida Prachaře v roli Jaga. Je to vlastně on, kdo má titulní roli, nikoli Othello. Ten je jen sekundantem, skákajícím na lep Jagových sladkých a zdánlivě dobře míněných slov, ve skutečnosti však jedovatých a vše kolem rozkládajících. Jago sám působí nenápadně, vyrovnaně a jeden by téměř projevil pochopení pro jeho promyšlené úklady. V tomto ohledu provolávám „Bravo!“