Ibsenova Paní z moře: Dej svobodu a tím získej vše

Ansámbl Národního divadla Brno se odvážně pustil do dalšího z dramat Henrika Ibsena. V Paní z moře explodují emoce, hledá se ztracená svoboda a zuří boj se silnou touhou. A publikum pak nemůže než milovat Evu Novotnou za její výkon.

Mahenovo divadlo po dlouhých dekádách uvedlo hru norského dramatika Henrika Ibsena Paní z moře. Brno už loni vidělo jeho Noru v Redutě a balet Peer Gynt v Janáčkově divadle. Není proto divu, že divadlo bylo ve večer premiéry zaplněné. Příběh vypráví o Elidě Wangelové, která je uvězněna v manželství a daleko od svého milovaného moře. Touží po návratu zpět k jeho vlnám a po muži, kterého miluje a zároveň se ho děsí. Co se stane, když se tajemný neznámý po dlouhých letech objeví? Hra z konce 19. století je až překvapivě aktuální a poutavá i v dnešní době. Nešokuje jako tenkrát, kdy byl rozvod sice legální, přesto nemyslitelný, ale stále láká výpravou do hlubin lidské duše.

Dojmy z představení jsou dost rozporuplné. Na jedné straně stojí výborné výkony hlavních protagonistů. Petr Halberstadt byl jako vždy charismatický a snadno si získal sympatie diváků. Role Erika Wangela, racionálního manžela divoké Elidy, mu sedla a jeho zoufalství ve chvílích, kdy se ji snažil udržet doma, bylo až hmatatelné. Ale ať by se snažil sebevíc, Evu Novotnou v roli paní z moře nemohl zastínit. Ta s Elidou naprosto splynula. Vháněla slzy do očí, nutila do rozhořčení, ve kterém jste jí za každou cenu chtěli pomoci… Nemohla být lepší Elidou. Její kostýmy skvěle ladily k roli zmírající mořské panny. Navzdory svojí útlé postavě působila na pódiu jako magnet pro oči. Celou dobu, kdy jsem ji pozorovala, jsem se nemohla ubránit dojmu, že by byla dokonalá jako Nicole Diverová z Fitzgeraldova Něžná je noc.

Celý dojem mírně kazil příbytek Wangelových, který se v kontextu dalších představení Reduty a Mahenova divadla nevyznačoval ničím zvláštním. Vyvolával dojem, že toto jsme už stokrát viděli. Nepůsobil zrovna sterilním dojmem severských příbytků, na to byl příliš nijaký. Naopak zajímavým prvkem byly záběry z domu za zataženými závěsy promítané na plátno. Velký sprchový kout, který byl zavřeným koutkem Elidiny duše, byl také skvělý nápad, zvlášť ve chvíli, kdy v něm zůstala uvězněná svým mužem. Herecké výkony vedlejších protagonistů byly mírně matoucí.

Nejsem si jistá, zda bylo režisérovým záměrem protlačit do tíživého dramatu trochu pitoreskní komedie, ale výsledný dojem byl všelijaký. Vážné scény rozbité třeštěním spíš rozptylovaly a učitelovo namlouvání Wangelovy dcery působilo jako z Wildeovy komedie. Co příště zkusit něco jiného, než tančení do hlasité muziky a překotné blábolení postav, které – ač tak rozdílné – pak příliš splývají a nikdo je nebere vážně? Tohle jsme viděli už všude, od moderního Boha masakru až po Rozbitý džbán. Oproti Františákově Oidipovi nebo Sekalovi, kde dokázal emoce pěkně vyvážit, se tohle prostě nepovedlo.