Recenze: Ondřej Brousek by Peera Gynta uhrál i sám

Novinkou na repertoáru Divadla na Vinohradech je hra Henrika Ibsena Peer Gynt v adaptaci Martina Čičváka. Ačkoli hra trvá přes tři hodiny, udržuje vás stále v pozoru scénami, které byste ve skandinávském dramatu rozhodně nečekali. Jenže jako vždy se ukazuje, že méně je někdy více.

Kdo byl Peer Gynt? Blázen, který z rukávu sypal smyšlené příběhy, kterým věřil jen on sám? Nebo volnomyšlenkář prahnoucí po svobodě a na sklonku života bilancující svůj světonázor skrze existenciální otázky? Máme se na něj dívat s lítostí, nebo se zaujetím? Máme na něj mít vztek, jelikož jeho svobody chtivá a nezodpovědná povaha přivede do záhuby jeho matku, nevěstu i Solvejg? Nebo spíš máme kroutit hlavou nad hloupostí žen, které si myslely, že Peera změní, zklidní a zkrotí jako divokého koně? To vše se mi honilo hlavou, když jsem sledovala různé polohy Brouskova Peera Gynta. Možná neexistuje jednotná odpověď. Možná je Peer Gynt v jeho podání vším výše uvedeným, záleží jen na Peerově momentální náladě. Mezi genialitou a šílenstvím je totiž jen tenká hranice.

Ondřeje Brouska si divák užije dosyta, neboť je na jevišti takřka neustále. Rozsah jeho textu, navíc mnohdy ve verších, je také obdivuhodný. A ačkoli proti ostatním hercům v nejmenším nic nemám, nemohu se stále zbavit pocitu, že by se mi více líbil Peer Gynt jako Brouskova One Man Show. Zpověď člověka, který se snažil zjistit, co znamená být sám sebou, zatímco žil sám pro sebe. Samozřejmě, postavy Dědka z Doveru, Solvejg i Knoflíkáře jsou důležité, ale Brousek na sebe strhával veškerou pozornost a postup děje se dal snadno určit jen z jeho replik. Je však pravda, že pak by se délka představení musela značně zkrátit. Bylo by to však na škodu?

Těžko říci. Představení trvalo přes tři hodiny, což je v dnešní době škrtání a zkracování inscenací celkem překvapivým krokem. A je pravda, že scéna, kdy umírá Peerova matka a kdy svým bájetvorným blábolením ulehčí její odchod ze světa, je tou nejdojemnější z celé hry. Na druhou stranu zde bylo i plno momentů, bez kterých by se divák obešel. Například kabaretní číslo Be a Troll, Peerův rozhovor se skupinou cizinců na lodi, kteří svými barevnými saky připomínali členy skupiny Beatles, letadlo spuštěné nad jevištěm, stejně jako projekce sfingy a duch mrtvé matky letící nad hledištěm. To vše diváka sice zaujme a udržuje jeho pozornost, nutí jej to ale se i ptát, kam až to může zajít? A podle mě to trochu znehodnocuje výkon Brouska, který se potí na jevišti a deklamuje, zatímco vy koukáte, jak Andrea Černá zahučí do lóže, kde ji technici vymotají z postroje.

Scéna Hanse Hoffera se mi zpočátku moc líbila. Dlouhé, dřevěné, zkosené molo jako by naznačovalo, že se Peerův život často ocitá na šikmé ploše. A často z ní také spadne dolů. Ale vždy se zase zvedne, vyškrábe se zpět (až na jeden vtipný moment v druhé půli, kdy se Brousek otočil do hlediště a bezelstně z něj vypadlo: „Já už tam dneska nevylezu!“) a pokračuje dál ve svém polovičatém životě. Perfektní. Ale nejsem si pak jistá záplavou barevných balonků. Měly značit pestrost Peerova života? Nebo jeho nevyzrálost a infantilní postoje?

Mělo jít o výsměch jeho touze stát se císařem, dětskému (dětinskému) snu podobně jako jiní kluci chtějí být popelářem nebo astronautem? O naznačení, že i přes ubíhající roky je Peer Gynt ve svém nitru stále dítětem, které nikdy nedoroste, dokud nebude úplně pozdě? Vážně nevím. Co naopak moc nezaujalo, jsou kostýmy Toma Cillera. Peer Gynt v roztrhaných riflích a mikině sice dával smysl – otrhanec, jenž málo dbá o to, co má zrovna na sobě. Smutně se však dívalo na trolly, v které se herci proměnili prostým nasazením punčochy na hlavu. Chápu, že vzhledem k omezenému počtu obsazených herců bylo třeba přijít s rychlým řešením, jež nebude vyžadovat složité převlékání, nicméně nedalo se to udělat nějak elegantněji?

Takže podtrženo, sečteno: Kdyby byl v duchu minimalismu na jevišti Brousek sám a scéna sestávala jen z šikmé plochy, byla bych spokojenější.