Film Démanty noci: Bourání modly, kopání do mrtvol, nebo žvásty ignoranta?

Na padesát let staré filmy se recenze nepíší. Možná tak ještě studie a sem tam nějaký ten oslavný článek. A proč taky? Všichni už je znají, všichni o nich slyšeli. A skoro nikdo je neviděl. Démanty noci (1964) režiséra Jana Němce jsou dneska už klasické dílo československé nové vlny. Jeden z klenotů výjimečného období, kdy se česká, respektive československá, kinematografie ocitla v centru pozornosti a ovlivňovala podobu světového filmu. Démanty noci jsou symbolem, na který můžeme být společně hrdí, stejně jako na hokejový tým přelomu tisíciletí. Jsou relikvií doby, která je dávno pryč.

Odkrýt nános času

Před pár dny se objevila nevídaná možnost. Vidět Démanty noci. A rovnou v kině a na velkém plátně. Příležitost užít si film podobně jako diváci tehdá před padesáti lety, kdy měl premiéru. To jsem si prostě nemohl nechat ujít. Ale psát recenzi? Blbost. A protože se jednalo o projekci, která byla vyvrcholením retrospektivy Independent of Reality: The Films of Jan Němec, jež putovala půl roku po Spojených státech, a navíc předcházela jiné Němcově retrospektivě, kterou na podzim připravuje Národní filmový archiv, rozhodl jsem se připravit profil Jana Němce. To je přeci zajímavější, ne? Jenže článek se ukázal být moc dlouhý na to, aby ho měl někdo chuť číst, a tak jsem si to rozmyslel.
Co se zkusit oprostit od zaběhaného pohledu, nebrat v potaz auru legendy, vykašlat se na texty z učebnic dějin filmu, které snímek řadí mezi to nejlepší z české kinematografie? A vůbec. Proč nenechat všechno, co kdy kdo napsal a řekl o Démantech noci stranou? Zkusit pominout nános času a vývoj, který mezitím film prodělal a podívat se na něj jako by šlo o běžnou premiéru filmu, který zrovna vstoupil v Česku do běžné distribuce? Co takhle napsat normální recenzi? Takže tak.

Mimo čas, prostor i realitu

Těžko říct kde. Těžko říct kdy. Démanty noci jsou ztraceny v časoprostoru, nalezeny v neurčitosti. Film je adaptací povídky Arnošta Lustiga Tma nezná stín, která vypráví o dvou židovských chlapcích, jenž utekli z transportu do koncentračního tábora. Němec ale předlohu oškrábal na kost, oprostil od většiny dobových reálií a[/dt_cell]detailů, které by mohly odkazovat ke konkrétní době. Výjevy ukazující na období druhé světové války ale zdaleka nebyly to jediné, čeho se Němec vzdal.

Ve spolupráci s Ester Krumbachovou, která pomáhala Němcovi s finalizací scénáře, očesal příběh na naprosté minimum. Film do značné míry postrádá děj, jen nemnoho scén včetně samotného útěku naznačují přítomnost zápletky. Film se takřka neposouvá kupředu. Nepřešlapuje ale ani na místě (jak by se nabízelo napsat). Němec se uchýlil k divácky náročném stylu vyprávění. Neustálému překračování několika časových i fantazijních rovin, v nichž je obtížné, ne-li nemožné, se zorientovat. Režisér neodlišuje jednotlivé roviny ani vizuálně, ani za pomoci jiných vyjadřovacích prvků. Na plátně se střídá mozaika záběrů. Skvěle zakomponovaných a svébytně nasvícených záběrů. Krásných záběrů. Ale záběrů, které se obměňují bez snadno rozpoznatelné logiky, návaznosti a vztahu k sobě navzájem.
Němcův filmový slovník zdá se být – přes výše zmíněné – velmi omezený. Nedokáže evokovat jinou atmosféru než dusivou stísněnost, která prostupuje napříč celým snímkem. Je přítomná i ve chvílích hřejivých vzpomínek hlavních hrdinů, i ty tak působí mrazivě a odtažitě. Nepříjemný pocit posiluje absence hudby a prolínání ruchů pozadí napříč scénami. Dusivou náladu filmu jen podporuje nepřítomnost dialogů, film se odehrává takřka beze slov. Herci jsou pohyblivými rekvizitami, jen jedním z prvků scény. Tenhle dojem posilují i – dost možná cíleně – toporné herecké výkony a nucený psychotický smích.

Hlavně složitě

Sečteno podtrženo, Démanty noci postrádají časovou ukotvenost v realitě a plynulou dějovou linku, jsou vyprávěny nelineárně, v několika těžko rozlišitelných časových a fantazijních rovinách, prakticky beze slov. Je asi dost jasné, že Démanty noci nejsou jednoduchý a srozumitelný film, který byste si chtěli pustit po těžkém dnu v práci. Démanty noci připomínají esej, intelektuální cvičení. Emočně jsou ale vyprázdněné. Film nedokáže diváka vtáhnout, neumožní mu nic prožít, jen s odstupem sledovat, analyzovat a přemýšlet. Ale o čem? Na to si musí odpovědět každý sám.

Není to tak jednoduché

Jenže. Démanty noci je nespravedlivé nevnímat v kontextu doby, v níž vznikly. Nejde jen o technická omezení, před kterými Němec a jeho štáb stáli. Na svou dobu byl film dokonce velmi inovativní a inspirativní ve způsobu užití pohybu kamery. V potaz je ale nutno brát i intelektuální naladění společnosti šedesátých let a její kulturní elity, které bylo – nejen v Československu – zcela odlišné než dnes.
Není větších pochyb, že Démanty noci by v současnosti komerčně propadly, ostatně ani v době svého vzniku se nejednalo o divácký hit, ale avantgardní dílo pro menšinové publikum. Ve 21. století by však Démanty noci dost možná propadly i u kritiky. Hodnota filmu z dnešního pohledu totiž netkví ani tak ve snímku samotném, jako v experimentální formě, která – i když třeba nepatrně – ovlivnila vývoj filmové řeči a inspirovala pozdější režisérské hvězdy. (K filmu se například velmi otevřeně hlásí Agniezska Holland.) A to je více, než lze prohlásit o naprosté většině současných snímků, o českých ani nemluvě.

Film: Démanty noci